Moje setkání s židovstvím

(Text vystoupení 30. května 2005 ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze)


I.

Vzpomínka z dětství. Stojím s babičkou v kuchyni u dřezu, pomáhám jí opírat první jahody, které jsme ráno koupily na trhu.U stolu sedí rodiče, pijí kávu, povídají si a čekají na voňavé pocukrované ovoce. Babička má jahody v misce, každou zvedne, opatrně jí odtrhne zelenou korunku a pak jahody oplachuje proudem vody. Pozoruji růžovou odtékající stružku. „Myslím, že takhle šidili ty židovské děti,“ říkám nahlas. Rodiče u stolu přestanou mluvit. „Kdo?“ zeptá se mě babička. „No, esesáci. Řekli jim: dneska dostanete šťávu z prvních jahod. A děti se těšily. Ale oni jim pak dali jen vodu, kterou ty jahody umyli. Děti byly zklamané. A jahody jim snědli esesáci.“ Babička zastavuje vodu, mlčí. Připadá mi to divné, většinou na mé vyslovené myšlenky odpovídá. Tentokrát ne. Otáčím se ke stolu. Maminka sedí zády, ale je zřejmé, že se dívá na tátu. Ten nejdřív hledí na ni a pak pomalu, jakoby s námahou, otočí tvář ke mně. V očích má divný zmatek a na čele se mu udělala vráska. Cítím, že jsem řekla něco, s čím nesouhlasí, ale současně je pro něj těžké mi to vyvracet.
Nakonec to ale udělal. Nakonec mi to řekl. Ten den už jsme jahody nejedli. Zažloutlé noviny, které mi táta ukázal, jako důkaz slov, kterým jsem nechtěla věřit, byly plné fotografií, které nasnímali američtí vojáci. Vzpomínám si na bagr, který přes sebou hrnul něco, co působilo jako kupa křehkých větví.
Té noci jsem spala v ložnici u rodičů. Mladší sestra mi to záviděla. Přes zeď jsem pak slyšela, jak jí babička čte pohádku, aby aspoň někdo ten večer usínal podle zavedeného rituálu. Zavři oči, dobrou noc, ať tě blešky štípou celou noc!
Druhý den byla neděle. Babička sanitárně vzala mou malou sestru na výlet, jely vláčkem do Roztok. Rodiče zůstali se mnou. Za oknem svítilo červnové slunce. Povídali jsme si o válce. Neděle, kdy jsme si povídali o válce. Ve škole se o válce taky mluvilo, ale spíš ve spojení s šeříky a tankem číslo 23. Teď to bylo jiné povídání. V souvislostech, ale i na přeskáčku, protože jsem kladla otázky. Hlavně jsem potřebovala zjistit, že naše rodina nebyla za války zbabělá. Naštěstí nebyla, aspoň někteří příbuzní určitě nebyli. Tátův strýc z Padochova padl u El Alameina. A mámin mladý tatínek, řídící učitel venkovské školy byl umučen za účast v odboji. Zatkli ho, protože ho někdo zradil. Proč ho zradil? Asi ho taky mučili. Vydržela bych já? To člověk dopředu neví, řekl mi táta. Dívala jsem se na knihovnu, kde byla fotka mého mrtvého mladého dědečka s trikolórkou přes růžek. Nevypadal jako hrdina, ani jako řídící učitel, vypadal jako básník. Nikdy předtím mi neřekli, že ho umučili, říkali – zabili. A tak jsem si vždycky myslela, že zastřelili. Zastřelení bolí jen chvilku, než se umře. „A jak dlouho se umírá… na ten… plyn?“ zašeptala jsem. Řekli mi, že třeba i půl hodiny. A pak mi řekli, že svět dlouho nevěděl pravdu o koncentračních táborech, že to probíhalo utajeně, že Němci natáčeli kamuflované filmové dokumenty, aby získali čas. A že když někdo tu pravdu zjistil a řekl, tak se mu nejdřív stejně nevěřilo.


Lidé můžou věřit, že země rotuje, protože na to mají vědecké důkazy, můžou tomu uvěřit i bez důkazů, protože se to netýká jejich života, jejich obzoru. Ale lidé v Evropě za války nemohli věřit, co Němci dělají s Židy a s ostatními deportovanými, nemohli tomu věřit, protože na to neměli v mozku vyvinutý reagující systém. A když tahle reakce není vyvinutá, tak mozek informaci zablokuje. Je to sebeobrana?
Vzpomínám si na 11. září 2001, jak jsem celý den a pak další den seděla před televizí, kde dokola opakovali záběry dvou letadel zabořujících se do mrakodrapů, a i když jsem věděla, že je to autentické, že je to pravda, dokonce i když se pak věže v přímém přenosu zhroutily, můj mozek byl zaseklý, byla to pro něj nevstřebatelná informace. Myslím, že ochotněji by přijal zprávu o přistání marťanů. S marťany jaksi počítáme a tušíme, že budou velmi divní a velmi jiní. Ale lidé? Říkat, že tohle byli Nelidé, je jen hra se slovy. Byli to lidé. Lidé jako my. A v tom je ta hrůza. Hrůza, která fascinuje. Slovo fascinace nemá kladné ani záporné znaménko. Je to něco zmrazujícího, něco, od čeho se můžeme odtrhnout jen s nejvyšším vypětím vůle. Ale myslet na to nepřestaneme a obraz nezmizí, ani když televizi vypneme a začneme drhnout parkety. Zásahy do věží a do budovy Pentagonu byl symbolický vzkaz, nejen hromadná vražda. Naživo, z čistého modrého nebe jsme dostali zprávu, že se máme bát, protože právě začíná hra v jiném lavelu. Strach, jak známo, vyvolává různé reakce. Tou nejpřirozenější a nejstarší reakcí je obrana. Nejlepší obranou je útok. Zdá se, že na straně ofenzivní obrany logicky je pravda. Ale jsou i jiné reakce, které bych v úvozovkách nazvala „Poučení z krizového vývoje.“ Takové reakce nejsou ničím novým, fungují na principu ochranného zaříkávadla a lze je shrnout to věty: „Koledovali si o to.“

Tehdy v neděli večer jsem se zeptala maminky: „Mohla bys mi, než půjdu ráno do školy, přišít na šaty židovskou hvězdu?“ Maminka se podívala na tatínka, už zase měl na čele vrásku. „Proč?“ zeptal se tiše. I když to určitě věděl. A tak jsem to s ním odmítla probírat a běžela jsem do kuchyně, kde byl v kredenci košík s látkami. „Co hledáš, Leni?“ zeptala se od sporáku babička. Měla tváře růžové od červnového slunce, sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu, a teď chystala večeři. „Hledám žlutou látku. Ale bez vzorku. Chci si vystřihnout hvězdu.“ Babička odstavila hrnec a šla za rodiči. Přes zavřené dveře ke mně doléhal tlumený hovor. Ale to už jsem objevila staré sestřiny dupačky, byly ze žlutého flanelu. Sedla jsem si na zem a začala stříhat. Hlasy za dveřmi zesílily. „Nemůžeme jí to zakázat!“ řekl důrazně táta. „Ale učitelka to nepochopí!“ varovala babička. „Já myslím, že pochopí,“ věřila maminka, která byla taky učitelka. „Nepochopí! Bude se jí hloupě ptát, jestli je židovka.“ Vstala jsem a otevřela dveře. „Ale babi, Židi už skoro vůbec nejsou. Musíme je začít doplňovat.“ Táta na chvilku strnul, ale pak mě zvedl do náruče, a tak jsem v nápadu povzbuzeně pokračovala, plánovala jsem založit ve třídě skupinku žlutých hvězd.
Vrátili jsme se do kuchyně, babička dovařila polévku, maminka chystala na stůl a já jsem bzučela o skupince. Teprve po večeři mi táta neradostně vysvětlil, že i když je tolik let po válce, svět se k židům stále chová dost odtažitě. A vyprávěl mi o státě Izrael. Říkal, že jsou tam židé z celého světa, dokonce i z Afriky, aby konečně byli spolu a že ten stát vybudovali z písku. Ještě před spaním jsem si opakovala slovo „kibuc.“ Znělo jako heslo a vlastně jsem byla ráda, že skupinku žlutých hvězd zakládat nemusím, když existuje židovský stát a v něm kibuci, kam se voda přivádí z Jordánu systémem potrubí. „Další možností by bylo odsolit vodu z moře,“ řekl u snídaně táta a přinesl glóbus. Jenže to byl dost prťavý glóbus a Izrael na něm byl menší, než co by se za nehet vešlo.

Detailněji jsem se o Izrael začala starat až v době šestidenní války, kdy si táta na dveře pracovny přilepil mapu, tentokrát už velmi přehlednou a zapichoval do ní špendlíky. Připadalo mi, že nejen Izrael, ale celý svět prožívá překotnou dobu a vadilo mi, že ještě nejsem plnoletá a nemůžu odjet a být u toho. Ale pak se události převalily i k nám a mnozí před nimi odjeli, ale naše rodina ne, protože táta si myslel, že člověk je odpovědný nejen za dobu v níž žije, ale i za zemi, v níž žije, a tak tu zůstal a předčasně umřel. V jedné z našich posledních debat jsem se ho zeptala, jestli je možné, aby mezi Křesťany a Židy úplně vymizela nenávist, a co by se pro to dalo udělat. Řekl, že Křesťany by asi definitivně uklidnilo, kdyby Židé uznali Ježíše za toho Spasitele. Udivilo mě, že je to takhle snadné. „A můžou ho uznat?“ zeptala jsem se. „Nemůžou!“ řekl táta. A půjčil mi bibli, abych sama přišla na to, proč nemůžou.

Bible ovšem není kniha, ale knihovna. A tak jsem se v ní s přestávkami na život probírala asi třicet let. A pak jsem bez přestávek napsala za patnáct měsíců román Beránek. Doufala jsem, že to bude kniha, která tomu smíření třeba pomůže. Jenže sotva vyšla, narazila unesená letadla na americké cíle a moje životní kniha, vysvětlující vznik křesťanství jinak než církev svatá, se nestala bílou knihou, ale spíš černým Petrem, protože v ohrožení není čas na rekonstrukci vlajkové lodě. Moje setkávání s židovstvím tedy na čas přerušil zásah radikálního islámu.

II.


Skvělé myšlenky nepotřebují mnoho slov ke svému vyjádření. A tak každý z nás rozumí, co autor výroku Ich bin ein Berliner! měl na mysli. Rozuměli nejen ti, kdož tehdy amerického prezidenta v rozděleném Berlíně vítali. Ten smysl je jasný i dnes. Identifikovat se s obětmi důsledků mocenské politiky, je nejlepší způsob, jak jim vyjádřit sympatie a dodat naději na změnu. Ich bin ein Berliner! Prý ho ta věta napadla v autě a narychlo požádal starostu západního Berlína, aby mu ji přeložil a napsal. Ale možná je to jen legenda a on s tou větou v hlavě přijel už z Washingtonu. Je jedno, jak to „technicky“ bylo. Důležité je, že to řekl a televizní kamery to zaznamenaly i pro vzdálené. I pro ty, co se narodili později. A tak se Kennedyho věta stala nadčasovým přiznáním skutečnosti, že náš svět není jednotný a není spravedlivý a že jediná možnost pro člověka, který chce obstát sám před sebou, je vidět obě strany zdi. Obě strany všech zdí. A taky jejich základy, důvody proč byly postaveny.
Rozdělený Berlín a rozdělené Německo jsou z hlediska historie pouhou epizodou. Naproti tomu židovská otázka je problém vlekoucí se tisíciletí. Na počátku byla slova proroka a konec nedohlédáme. V této fázi úvahy mi však slovo problém začíná vadit.
Zkusím to tedy jinak. Je židovství úděl?

Slovo úděl je v původním významu cosi uděleného člověku vyšší mocí. Antika je plná takových příběhů. Například Oidipus se nemohl vymanit svému předpovězenému údělu, i když se o to snažil a i když se o to snažilo i jeho okolí. Stejně nakonec zabil otce a oženil se s matkou. Ale stalo se to skutečně? Nebo je to jen ilustrace, která má ukázat, že proti údělu sice lze bojovat, ale nelze vyhrát? Aspoň ne úplně vyhrát? Někdy však lze úděl přijmout a zmírnit. Například přímluvou. Nejlepším vyjednavačem tamtěch dob byl Mojžíš. Snad pro svou odvahu klást Hospodinovi otázky. Líbí se mi hebrejský tvar jeho jména: Moše. Ale přestože Moše, tento zakladatel judaismu, tato ústřední postava židovských dějin, byl skvělým vyjednavačem, sám do zaslíbené země nakonec nevstoupil. Přišel, po mnoha strastech, až k ní, během cesty vychoval ve stanech další generaci, ale sám už jen uviděl, jak krásná ta zaslíbená země je, ale nevstoupil. Úděl proroka. Snad útěšný, protože přijmout velký úkol, i když zpočátku váhavě, splnit ho a zemřít, je naplnění. Protože Mojžíš byl nejenom vůdcem židovského národa, ale i tvůrcem jeho charakteru. A nejen to, byl to zřejmě první legislativec ve světových dějinách.
Jenže Mojžíš je velkolepá osobnost, se kterou se dnes už citově nedokážeme ztotožnit. A když se o to moderní autoři pokouší, výsledek je buď nepřesvědčivý, nebo záměrně karikaturní. Pochopit Mojžíše pomocí karikatury ale vůbec nelze, protože Mojžíš byl zosobnění etosu. A o etos už jsme přišli. Aspoň ta část světa, která to slovo kdysi převzala a rozšířila. Slovem, písmem i skutky. Dnes už etos známe jenom zprostředkovaně, třeba při poslechu silné hudby. Když osudová skladba skončí, jdeme na pizzu. „A to je dobře, nebo špatně?“ zeptá se zvídavá studentka. „To je přestávka,“ vysvětlí dirigent. „Finále teprve přijde.“ „Finále? Proti komu budeme hrát?“ „Proti údělu!“ Odfrkne dirigent a zmizí v ladírně. „Nějakej cvok,“ usoudí vzdělaná dívka, která ze seriálů a telenovel dobře ví, že proti údělu nám nepomůže ani právník.
V moderní literatuře však jednoho vítěze nad údělem dobře známe. Je to náš Švejk. Jeho geniální autor musel napsat stovky stran, v nichž nepřeskočíme ani odstavec, aby nám humornou formou sdělil, že člověk nemusí být jen oblázek na vozové cestě osudu, ale i ježek. A tak se Švejk stal štítem proti beznadějnému údělu pěšáků. A pěšáků je vždycky nejvíc. Mnohé však postava Švejka, toho chytřejšího Sancho Panzy, pobuřuje. Srdcem stále dávají přednost Donu Quijotovi.
Je-li vůbec možné a přípustné porovnávat povahu národa s literárními postavami, pak právě židovský národ v sobě slučuje přístup jak Quijota, tak i Sanchy, respektive Švejka.
Národní válka židovská vedená proti římským profesionálům vzbuzuje obdiv i po dvou tisíciletích, protože to byla válka obranná, spravedlivá a předem ztracená. Následné přežívání rozptýleného židovského obyvatelstva v diaspoře však vyžadovalo jiný druh urputnosti. Teď už nešlo o obranu domoviny, ale o uchování společného duchovního principu v rozdílných podmínkách nových komunit. Úděl vyhnanců je však předznamenaný už v Tóře, která vypráví příběhy o pokořených a zotročených, kteří se posléze stanou elitou na cizích dvorech. Například Josef. I další příklady, uchované v Písmech, dávaly Židům naději a vychovaly je k vzácné schopnosti nahlížet skutečnost z různých hledisek a tedy ji pochopit. A tak zranitelnost Židů v diaspoře byla zmírňována jejich snahou tolerovat jiné kultury. Snahou vždy obnovovanou, často se zaťatými zuby. Přičemž kulturu vlastní jim pomáhala udržet víra a její rituály, protože židovské rituály jsou promyšleně připomínkové a inspirativní, nikoliv na efekt. Rytmus židovských svátků v průběhu roku tak udržuje nejen živé vědomí o národní historii a vizi budoucna, ale současně i sepětí rodiny, protože naplňuje přítomný sváteční okamžik sdíleným prožitkem a významem. Fenomén židovské matky, dotvořený v talmudu, je nezničitelný a přitom přirozený, protože hřejivě vyhovuje lidské psychice a lidské velikosti, na rozdíl od umělého mariánského kultu.
Při četbě knih Starého zákona jsem taky přemýšlela o zdánlivě okrajovém prvku, totiž o radostnosti. O schopnosti prožívat radostný okamžik a dát to viditelně najevo.Davidovo chlapecké křepčení ve slavnostním průvodu, když doprovázel schránu smlouvy, je pro čtenáře, který ví, jak dočasná byla ta vítězná radost, dojímajícím momentem, ale i poučným mementem. Radujme se teď hned, celou svou bytostí, nahlas a přece všemi, protože zítra už třeba ten důvod pomine. A když pak radostnost pominula nadlouho, tak jako chrám pominul, nahradil ji humor. Zatímco radostnost je vděčné přitakání, humor je obrana. A židovský humor, vzniklý v diaspoře, je, řekla bych, deštník. Když poprchá jen slabě, může to být barevné paraplíčko. Při bouři je to bytelný černý deštník, azyl, pod který kolemjdoucí nedohlédne. A tak často nechápe, že tenhle drsný humor je místo hořkého pláče. Švejkův zdánlivě bezelstný úsměv idiota je ovšem taky deštník, ale obrácený větrem do klaunovského kornoutu. Švejk za sebou nemá dva tisíce let v diaspoře, má jenom instinkt ohroženého pěšáka. Osamělého pěšáka v šiku.Všimli jste si, jak je Švejk osamělý? I uprostřed davu. Je to ten nejosamělejší mluvka, kterého známe. Co víme o jeho skutečných myšlenkách? Známe jen jeho hlavní touhu, touhu přežít. Proč vlastně přežít? Prostě proto. Natruc vrchnosti, která se domnívá, že má osudy pěšáků pod palcem.
Zatímco židovské společenství přežívá, protože něco nese napříč dějinami. Co nese? Vzpomínky na budoucnost? A týká se to i nás? To je ta otázka, která dráždí a přitahuje. A vzrušuje. Někoho až k šílenství. Jak známo.


Vztah k židovství člověk nejprve přejímá výchovou v rodině a v širším společenství a později jej může korigovat povahou. Problém je, že výchovu a vlastně ani povahu si nevybíráme. Ze špatné výchovy lze časem utéct, máme-li na to dost silnou povahu, takových případů je v literatuře dost, i v literatuře faktů. Ze špatné povahy člověk za jeden lidský život většinou utéct nedokáže. I o tom je mnoho knih. (Dostojevský atd.) Ale byl to právě judaismus se svým prvně sepsaným zákonem o dobru a zlu, o spravedlivém a nespravedlivém jednání, který určil pravidla lidství závazná pro každou povahu. Tato avantgarda stará víc než tři tisíce let člověka povyšuje na vlastního pozorovatele a vychovatele, protože mu dává svědomí. Člověk, který má vypěstované svědomí, ale z nějakého důvodu, například pod vnějším tlakem, jedná proti němu, se ocitá ve vnitřním konfliktu. Pokud je oním vnějším tlakem ideologie, tak ta má ovšem své metody, jak vnitřní konflikty milionů utlumit velkým společným úkolem. Nahradit tichý hlas svědomí vybubnovaným úkolem je specialitou fanatismu. Svědomí je soukromá smlouva člověka se svou duší, fanatismus je seřadiště. Přemýšlivý člověk sice nerad stojí v řadě, ale i přemýšlivého člověka, dokonce člověka s obrovským talentem, může obloudit předsudek, který přijímá jako fakt. I o tom svědčí literatura. V případě, který teď proberu, je dokonce literatura sama svědkem proti svému podjatému tvůrci.
Představte si, že hru Kupec benátský uvedou v renomovaném divadle a následně nějaký divák napíše do Štrasburku podání, že tato hra uráží jeho náboženské cítění a bude požadovat její stažení z repertoáru. Co s tím?
Mistr William tu hru zřejmě nenapsal v nahodilém výtrysku, ale z přesvědčení. Sice dobového, ale dodnes infekčního. Nechtěla bych být soudcem, který by toto rozhodoval. Zakázat Shakespeara by byla nejen donebevolající zpupnost, ale taky precedent. Štrasburk by tedy nejspíš vynesl rozsudek, že hra je sice evidentně protižidovská, ale vzhledem k tomu, že ji autor napsal v šestnáctém století, stažena být nemůže, protože Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla podepsána až v roce 1950. Takže její článek 14, který zakazuje diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství atd. nelze na tento historický text použít.
Mezinárodní soud lidských práv ve Štrasburku je novodobou institucí, k jejímuž vytvoření lidstvo dospělo svým vývojem k lepšímu lidství. Je to bezpečnostní rám přítomna a budoucna, ne cenzor minula. Jenže právě ty doby minulé, kdy se o lidská práva zajímala jen hrstka podivínů, přenášejí své plody větrem času až k nám. Proti tomu je Štrasburk bezmocný.
Shakespeare byl fenomen, který, jak se tvrdí, bez uzardění vykrádal slabší autory a splétal, přistřihoval a přešíval jejich náměty na vlastní velikost. Možná, že hlavní zápletku pro Kupce benátského slyšel někde v pubu jako protižidovský vtip, který pak rozvinul, přidal druhou dějovou linii, k tomu pár oblíbených převlekových scén a hra byla na světě. Je to napínavý kus, kdy emoce diváků jsou zcela pod kontrolou autora, který je přiživuje až k oné slavné vrcholové scéně, vlastně rozsudku, po kterém lstivý, hamižný Shylock zdeptaně odleze domů, kde na něj čeká další úder. Shylock je od počátku pojat jako záporná figura a jeho prohra je podle stavby hry spravedlivá. Z hereckého hlediska je Shylock dokonce kýženou rolí, protože ztělesňovat zlo a lstivost je aktivnější a zajímavější úkol, než postávat jako charakterní oběť a čekat, až zápletku vyřeší jiní. Například právníci. Což se samozřejmě stane i kupci benátskému a nakonec i ty jeho ztracené podnikatelské lodě doplují.
Ať už byl spouštěčem k napsání hry vyslechnutý vtip, nebo skutečná historka, předobrazem nebo chcete-li archetypem pro postavu Shylocka byl nejspíš Jidáš. A tím se dostáváme k evangeliím a k samotným počátkům konfliktu mezi křesťanstvím a judaismem. Kdyby měl Štrasburk pravomoc zakazovat šíření textů sepsaných i před rokem 1950, bylo by zajímavé předhodit mu evangelia a taky Pavlovy dopisy s podtrhanými verši, které urážejí židovský národ a zpochybňují jeho náboženské smýšlení. Takové absurdní žaloby sice nehrozí, ale je dobré si v této souvislosti připomenout, že křesťanství původně vzniklo jako sekta, jejíž učení si přivlastnilo bytelný základ judaismu, naroubovalo do něj výhonek, jehož reformační smysl potlačilo fenoménem zázraku a dalším pěstěním z něj vytvořilo zelenou korunu. Ta se sice časem neplánovaně rozvětvovala, ale to už jsou z hlediska přihlížejícího židovského náboženství detaily. Pozdější islám samozřejmě nebyl detail ale další nová sekta parazitující z podstaty podstavce a vyhraňující se jak proti němu, tak i proti křesťanství. Před chvílí jsem řekla, že Shakespeare z pozice svého talentu zneužíval slabší autory a využíval jejich náměty pro své dílo. Dnes už by mu to Štrasburk zatrhl, ale tenkrát se na autorská práva nehledělo. A tak ani copyright Židů na Tóru, nebo chcete-li na Starý zákon, který tvoří asi sedm osmin textu známého pod jménem Bible, není vymahatelný. A není boha, který by to změnil. Tato věta je psaná s malým b. Ale pokud i v tomto tvaru někoho uráží, jsem přístupná slovo boha vyměnit za slovo právníka. Takže opravuji: A není právníka, který by to změnil. Protože zažalovat křesťanství za krádež duchovního vlastnictví by byla urážka náboženského cítění křesťanů, kteří celou Bibli považují za jednolitý útvar pod svým logem.
Říká se, že minulost se nedá změnit, ale budoucnost, že si určujeme sami. Jenže když krádež prapraotců vnímáme jako své dědictví, na které máme vydržené právo, měli bychom si uvědomit, že každé vydržené právo musí být podloženo dobrou vírou. A ta tu mnoho set let nebyla. Protože kdyby byla, museli bychom ono dědictví už dávno zatížit věcným břemenem, což znamená neupírat judaismu nárok na jeho poslání, tradice a další vlastní vývoj a nevnucovat mu naši glajchu na jeho stavbě.
Také se ale říká, že kde není žalobce, není soudce. Židé, kteří přežili šoa, sice vzali svou budoucnost do svých rukou a za nijak závažné pomoci okolního světa postavili nově stát Izrael, ale jeho udržení spotřebovává všechnu jejich energii. Na vymáhání duchovního vlastnictví ukradeného textu už nemají sílu ani čas. Doba tomu beztak nepřeje, ne že by někdy přála, ale momentálně je trojúhelník, jehož vrcholy tvoří křesťanství, judaismus a islám uspořádaný tak, že Křesťané a Židé politicky drží spolu. I když varchlatě. Pro Izrael je dnešní koalice s křesťanským světem otázkou přežití. A tak by bylo sebezničující vyvolávat spor o staré rukopisy. Pro demokratické státy s většinovým křesťanským náboženstvím je zase stát Izrael nárazníkovou zónou před světem, který má zcela odlišné společenské uspořádání a zcela odlišné představy o budoucím spravedlivém uspořádání světa. Zkrátka před světem, s kterým si nevíme rady, a který navíc má tu naftu. Když se podíváme na mapu, pochopíme dramatickou situaci Izraele i bez znalosti číselného poměru počtu obyvatel. (Že to občas nechápe Francie, má nejen ropné, ale i vnitropolitické důvody. Ostatně obdobné důvody by mohlo mít i Německo se svými domestikovanými Turky, ale nevystrkuje je, protože Německo je stále psychologicky na hanbě.) Pohled na mapu je tedy realita. I když realita k úžasu. Jak může tak malý stát ustát tak obrovský tlak?
Když si připomeneme peripetie dějin židovského národa, všechny jeho útrapy a smrtonosné zkoušky a pohlédneme až k dnešku, musíme přiznat, že jiný národ by tohle bez vize nedokázal přežít, natož se zformovat a nově semknout. Izraelci jsou jediným národem, který se po dvou tisíciletích vrátil do starověké země otců, probudil k denní potřebě jejich mrtvý jazyk zakódovaný v Písmech a současně denně bojoval o každou píď země a to jak ve smyslu vojenském, tak i zemědělském. Jeruzalémská univerzita patří dnes k nejprestižnější, izraelská armáda k nejmodernější a izraelská tajná služba k nejúčinnější. Příčinou těchto úspěchů je sdílený národní etos, vědomí společenství, které už dnes není založeno výlučně na náboženství, ale na ochraně smyslu dějin toho národa. Ovšem tak naddimenzní dějiny, v kterých se život jednotlivce jeví jak zrnko písku, by pochopitelně mohly být i zátěží, dusícím sarkofágem, jenže energie židovského národa toto nepřipouští, naopak používá svou minulost jako věno, jako investici, ale i jako závazek. A tak se z obětního beránka stal nejdřív svědek připomínající lidem Evropy jejich nelidské selhání, ze svědka se stal obránce a budovatel staronové vlasti a posléze hraničář. Nynější stavba diskutované izraelské zdi, ta konkrétní betonová hráz, není svědectvím o izraelské zpupnosti, ale spíš o zpozdilosti a nedostatečnosti světových lídrů, o jejich neochotě zapsat do pozemkové knihy věcné břemeno v okamžiku, kdy to bylo možné, v okamžiku, kdy se vítězové války skláněli nad mapou a črtali do ní budoucnost světa, zatímco zbytky židovského národa sčítaly své obětované.
Souhlas s vytvořením státu Izrael, jakokoliv dramatický a v přímém rozhlasovém přenosu z hlasování, totiž z pozice okolního světa bohužel byl jen alibi, nikoliv věcné břemeno, nikoliv skutečný vážný politický krok, po kterém by musel následovat krok další, totiž zajištění bezpečnosti státu Izrael. Bylo to alibi fungující na stejném principu jako zpověď a rozhřešení. Když hříšník za pár kajícných slov dostane slovní rozhřešení a pak odříká další doporučená slova, je vyviněn. Rozhřešení Spojených národů za to, co Evropa dovolila udělat s židovským národem, bylo jen cárem papíru, který brali vážně jen tři, čtyři politici, mezi nimiž svítí i jméno Jana Masaryka, a pak .. A pak Izralci! A tak uznáním platnosti tohoto cáru papíru, byli bez přípravy vrženi do obranné války, na kterou signatáři dokumentu uzavírali sázky. Tipovali počet dnů, po které osamělý maličký stát vydrží nápor sousedních arabských zemí. Ale sázkaři nedocenili zásadní věc, totiž, že Izraelci po dvou desítkách století poprvé bojují o svou půdu, o svá budoucí města, o svůj stát. Že poprvé bojují sami za sebe, ne už jako stateční dobrovolníci pod spojeneckými prapory, ale tentokrát pod praporem vlastním. A že tento boj, kterému Winston Churchill dával benevolentně tři týdny, než ho Izraelci proti britským zbraním v arabských rukou prohrají, že tento boj musí vyhrát. Sázkaři nepochopili ani to, že jim izraelská vítězná obrana zachraňuje čest. Ale co je to čest, když jde o naftu?

Stát, který rozlohou připomíná severní Moravu, by měl lepší prognózu k přežití a mnohem více kamarádů, kdyby auta jezdila na vodu. Prý k tomu dojde. Ale než k tomu dojde, zůstanou ropné věže v sousedních arabských zemích loveckými posady.
To, že tento obranný boj v různých podobách a s kratšími či delšími přestávkami trvá dodnes, je evidentní. Evidentní však taky je, že Izraelci tento boj pod svým praporem vedou i za nás. My jsme z nich udělali ten předsunutý terč. A přesto nechápeme tu zeď. Vybuchující bomby přece nemůžou být důvodem, aby se porušovala lidská práva Palestinců! Ale když pak vybuchnou bomby v Madridu, jsme v šoku. Madrid je přece Evropa!

III.

Evropské soustátí, ke kterému už dnes taky náležíme, věří, že se stane vzorným příkladem pro zbytek světa. EU přece není jenom dalším stupněm někdejšího pragmatického Společenství uhlí a ocele, ale snaží se, byť klopotně a chaoticky, o vyšší metu. Aspoň to deklaruje. Při této snaze se uplatňuje mnoho odborníků a mnoho hledisek. A tak se ekonomie řeší politicky a politika obchodně, přičemž některá hlediska nejsou zohledněna. Například odkaz na křesťanské základy evropské kultury, prosazovaný do preambule evropské smlouvy, přijat nebyl, protože z hlediska občanů jiné víry by to prý bylo degradující. Historicky však dnešní Evropa stojí na křesťanských základech, které vývojem přinesly reformaci a pak moderní náboženský pluralismus. A vynechávat tento fakt, znamená škrtat v rodném listě, škrtat paměť Evropy, popírat těžký a dlouhý proces jejího vývoje až k dnešní otevřenosti a toleranci. To, že Evropa nechce svou smlouvou vytvářet občany druhé kategorie a že se snaží podporovat menšiny, je sympatické. Je ale státní náboženství v Turecku menšinové? A je tolerantní? Váhání nad přístupem islámského Turecka se proto raději přestává zdůvodňovat jeho většinovou kulturou a jeho geografickou polohou, ale příhodněji jeho někdejším proviněním vůči arménské menšině. Turecko ovšem vytrvale lže o počtu obětí. Jeho zpověď je neúplná a lítost tedy zatím neúčinná. Ale třeba se v respektování lidských práv polepší. A tak i Turecko se svým zcela odlišným příběhem má pořád naději, že ho EU adoptuje do rodiny, aby předsunula své hranice do Azie. Proč tedy ne až do Izraele?

Když už jsme byli nakopnuti do hry v jiném lavelu, měli bychom přijmout i nová vlastní pravidla a stát se aktivně otevřenými k minulosti. Etos takového rozhodnutí by byl nepochybný. Protože jen zítřejší šílená odvaha Evropské unie k takovému rozhodnutí může vyvážit včerejší šílenou zbabělost Evropy vůči jejím židům. Rozšířit EU o stát Izrael by navíc znamenalo osvobodit všechny židy, nejen ty izraelské, z jejich vleklého údělu a z jejich faktického osamění. Vzpomeňme si na Prométhea, odsouzeného olympskými bohy za to, že lidem poskytl oheň a na jeho trestné přikování ke skále. A na orla s ostrým zobákem. A na Herakla, který šel kolem a bez dlouhého zvažování ta pouta rozdrtil a Prométhea osvobodil. Což je úžasný příběh, protože ukazuje, že úděl může skončit i zásahem kolemjdoucího, který nezapomněl, co Prométheus lidem dal.

I když judaismus je náboženství kmenové, jeho význam pro vznik dvou světových náboženství je zásadní, jako ten Prométheův oheň. Desatero má trvalejší užitek a účinek než surovina, která se za padesát let vyčerpá… Pro názornost si představme malířské plátno, kde judaismus je zakreslen jako horizontální základní spodní čára, z které vzlínají obrazce, které se rozpínají a jsou viditelné i zdálky, zatímco čára lineárně splývá ze spodním okrajem plátna. K malířským technikám ovšem patří i konečná fixace, například včelím voskem.Teprve pak je obraz dokončený a zabezpečený proti okorání a vyblednutí. Moravský básník Jan Skácel kdysi napsal drobné čtyřverší, které mi utkvělo. Zní takto: „Porozumíme snáze, až barvy zaschnou, a na obraze zbude to málo, o něž se srdce bálo.“ Dovoluju si ta slova, napsaná k jiné příležitosti, použít k vyjádření naděje, že malíři dnešního obrazu Evropy nebudou fixovaní jen jejím geografickým rámem, ale i jejím inspirativním duchem a že nezapomenou na tu základní čáru.
Jenže! Jenže případná přístupová jednání mohou ztroskotat i na druhé straně. Je totiž otázka, zda Izrael chce být v obraze. Sjednotit názor bylo pro Židy odjakživa velmi obtížné, mnoho židovských vtipů na toto téma to dosvědčuje. A tak i z tohoto důvodu je moje úvaha pouze akademická. Ale protože to přiznávám, mohu v ní svobodně pokračovat. Například i hravým způsobem. Pojďme si teď tady zahrát na akademické hlasování. Jste ochotni?
Tak tedy prosím přítomné, aby pozorně sledovali, o čem budeme hlasovat a jak to technicky provedeme. Každý dostane tužku a prázdný lístek. Otázka první, kterou si na lístku označíme číslicí jedna, zní: Měl by Izrael být přizván do rodiny EU? V odpovědi na tuto první otázku použijeme buď slovo ANO nebo slovo NE. Ti, kteří se chtějí zdržet akademického hlasování o této otázce, napíšou vedle jedničky nulu. Otázka druhá, kterou si na témže papírku označíme číslicí dvě, zní: A chtěl by Izrael být členem EU? Odpověď opět bude slovem ANO, NE nebo nula, pokud se chceme zdržet. Je to tajné hlasování, takže po zapsání obou odpovědí papírky přeložíme, aby nedošlo k úniku informací. A abyste nemuseli vstávat, nechám kolovat krabici, do které svou volbu vložíte. Vím, že je to nečekaný úkol, a tak vám ponechám nějakou chvíli na zvažování, mezitím nám pan Ludvík Vaculík na vlastní žádost zazpívá židovskou píseň.
Po písni.
Jsou už všechny hlasovací lístky v krabici? Děkuji.A nyní prosím dva dobrovolníky, aby se ujali sčítání hlasů a zapsali zatím jen čárky na tento arch. Můžete pracovat tady u stolu, abychom vás měli na očích. Až budou všechny lístky prohlédnuty, prosím, abyste sečetli čárky a zapsali čísla výsledků.
Než naši dobrovolníci odvedou svou práci, chci vám říct, že ať už hlasování dopadne jakkoliv, existují pouze čtyři typy výsledků. První typ nastane, pokud většina přítomných zapsala k oběma otázkám odpověď ANO. Druhá možnost je, že většina přítomných na první otázku odpověděla ANO a na druhou NE. Třetí typ: většina v první odpovědi napsala NE a v druhé ANO. A čtvrtý typ: většina na obě otázky odpověděla záporně. Samozřejmě může nastat i situace, kterou však nepředpokládám, že zdržení se hlasování o některé otázce, či o obou otázkách, bude většinové. Ale jak už jsem řekla, tuto variantu nečekám a věřím, že výsledky budeme moci zařadit k jednomu z oněch čtyř typů.
Vidím, že volební komise usilovně sčítá a abychom se zatím tady nenudili, řeknu vám jeden židovský vtip, který při své dubnové návštěvě Bratislavy vyprávěl publiku Arnošt Lustig. On jich vyprávět kvanta, ale já jsem si zapamatovala tenhle, protože je rozkošný. Je o Rotschildovi.



Oznámení výsledků obou kol hlasování.



Většina hlasů v obou kolech zvolila odpověď ANO.
Pokud můžeme v našem dnešním setkání vidět statistický vzorek, pak výsledek hlasování vyznívá velmi pozitivně a já vám, nám k němu gratuluji. Myslím si ale, že my tady v této místnosti nepředstavujeme statistický vzorek, protože moje vystoupení mělo ohlášené téma, a tak sem přišli lidé, kteří se o to téma zajímají hlouběji a přemýšlejí o něm častěji, než ti, co nepřišli a raději sedí u TV, aby se mohli podívat, co se zas děje u izraelské zdi. Ale na druhou stranu, i když nejsme typizovaným statistickým vzorkem pro tohle hlasování, nebo právě proto, že jím nejsme, můžeme své výsledky pokládat za avantgardní a radovat se. Prožít na chvíli onu radostnost, o které jsem před chvílí mluvila, protože radostnost je povznášející stav ducha. A duch, jak věřím, je hybatelem dějů. A tak i naše dnešní komorní a akademické hlasování může svým pozitivním výsledkem přispět k ovlivnění dějů budoucích.

beletrie
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict