Svědomí, statečnost a svoboda spolu souvisí

Blaze tomu, kdo projde životní křižovatkou, aniž by si toho povšiml. Většina lidí ale rozcestník zaznamená, zpomalí a zvažuje kudy dál. Už v pohádkách a bájích bývalo rozcestí zkouškou charakterů. Hrdina si buď vybral obtížnou trasu plnou roklí, mokřavisek a dračích nástrah, nebo si zvolil prosluněný dlážděný chodníček, a přestal být hrdinou. O dalším životě hrdiny, který se po zásluze stal králem, už ale pohádky nemluví. Šťastný život až do smrti není dramaticky nosný.

V době, kdy se Václav Havel stal českým prezidentem, už probíhala „slavná“ soudní kauza Marty Chadimové. Slovenským čtenářům, které nezasáhla a neošplíchla štvavá mediální kampaň vedená proti této ženě, obrysově nastíním, o co v trestním stíhání šlo. Stručně řečeno šlo o nemovitosti, jež neprávem (a chybou roztržitých zákonodárců) získal církevní řád. Ten pak ze strachu, že o velké majetky spadlé z nebe zase přijde, jednal jako zloděj, co křičí: „Chyťte zloděje!“ Vykonstruované trestní stíhání proti údajné padělatelce veřejných listin Martě Chadimové trvalo několik let, zničilo této ženě pověst, život i zdraví a téměř ji zabilo.
Sledovala jsem ten případ, ve kterém hrozil rozsudek odnětí svobody na dvanáct let, průběžně a zblízka. Na rozdíl od většiny akreditovaných novinářů, kteří bez ohledu na zásadu presumce neviny lynčovali obžalovanou už předem, jsem byla přítomna u všech padesáti osmi stání během hlavního líčení, kde bylo vyslechnuto asi sto svědků (včetně nejvyšších církevních hodnostářů) a pořídila jsem písemný záznam všeho, co bylo v soudní síni řečeno. Zapsala jsem i to, co „vypadlo“ z protokolace. Spolu se mnou se kauzou zabývali i další aktivisté, z nichž několik bylo do procesu vtaženo také, a jeden bohužel podlehl strachu. Po jeho křivém svědectví byla obžalovaná přímo ze soudní síně eskortovaná v poutech do vazby v Ruzyňské věznici. V situaci, kdy soud evidentně jednal podjatě (což bylo později prokázáno) a všechna média (krom dvou výjimek) hystericky křičela Ukřižuj!, jsme napsali dopis prezidentovi republiky, v kterém jsme společně s rodinou Marty Chadimové požádali o udělení milosti (tzv.abolici). Byla to jediná možnost, jak ten ďábelský kolotoč zastavit.
Prezident si nechal od své kanceláře shromáždit dostupné materiály a odjel je prostudovat na Hrádeček. Po návratu mi v noci zavolal (byla jsem předsedkyní občanského sdružení Šalamoun). Jeho stanovisko k případu bylo jasné. Ale stanovisko ještě není volba. V tom nočním hovoru zvažoval všechno, co by vypuklo, kdyby naší, byť oprávněné, žádosti vyhověl. Prorokoval, jak by ho média ve vzteku, že jim vyrval předsmaženou kořist, zástupně rozškubala a znectila. Tušil, jak by novináři zneužili fakt, že manžel Chadimové byl někdejší disident. Vyvozoval, jakou frustraci by ta mediální masáž následně vyvolala u zmatené veřejnosti, pro kterou prezident byl v té době přirozenou mravní autoritou a nadějí. Při těch zachraplých přerývaných větách jsem si uvědomila, jak složitá a svazující je odpovědnost státníka, a jaké rozcestníky přináší. On ale mluvil spíš sám k sobě, zřejmě potřeboval přemýšlet nahlas.
Když jsme telefon položili, myslela jsem na to, že Masaryk v době, kdy statečně hájil Hilsnera, nebyl ještě prezident. Ani Zola nebyl státník, a když bránil proti „zájmům“ francouzského státu svobodu a čest židovského důstojníka Dreyfuse, stálo za ním „jen“ jeho dílo. A jméno. A svědomí. Spisovatelé, ti skuteční, jsou povoláni vidět pravdu, a křičet ji za všech okolností. Ale státníci, kteří křičí, jsou podezřelí. I ti, co pláčou. (Zpívat samozřejmě můžou, ale jen při hymně.) Usnula jsem až nad ránem. Prezident asi nespal vůbec, nejspíš vedl dialog se svým přítelem spisovatelem. Bydleli v jednom domě. I v jednom těle. Když druhý den zadýchaně oznamoval v televizi důvody abolice, měl černé kruhy pod očima. Všechno, co předvídal, se pak stalo, jeho obavy se naplnily. My, méně známí a důležití, jsme to odnesli méně. On byl ten hromosvod, ale současně i Deus ex machína. Jenže bohům se popularita a důvěra neměří, ti na to z výšky kašlou, nemají vymezené funkční období. A vlastně nemají ani mravní odpovědnost za to, co jejich jménem ti dole provádějí.
Myslím, že když český prezident kvůli jednomu neprávem stíhanému občanovi dokázal dát všanc svou čest a vědomě obětoval váhu své autority získané na jiných životních křižovatkách v drsnějších poměrech, mělo by se to aspoň dodatečně vědět i na Slovensku. Protože to byl čin ohlížející se až k antice, čin, který v každém z nás může probudit něco zasutého, něco, čeho je čím dál míň.


Dne 18. dubna 2006 Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl, že v případě Marty Chadimové došlo k porušení práva na spravedlivý proces, k hrubému zásahu do jejích majetkových práv a do soukromí, a rozhodl, že jí má být přiznána satisfakce.


nahoru

beletrie
zajimavosti
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict