Stará garda

Neúnavný Beneš, oslňující Štefánik a geniální Masaryk - tři tak rozdílné osobnosti spojené jedním velkým cílem, který se zdařil. Založení První Československé republiky a její demokratická existence po dvacet let nám, viděno zpětně, připadá jako zázračný úkaz. Ze školních hodin dějepisu si moje generace bohužel odnášela jen matoucí informace.V průběhu života jsme si ty zamlčované a pokrucované kapitoly z dějin vlastní země samozřejmě mohli doplnit, pokud jsme se setkali s osobností, která v nás rozsvítila hledačskou lampičku.
Až v druhé polovině šedesátých let se mnohé změnilo. Tenkrát se i v denním tisku začaly objevovat články hodnotící minulost objektivněji. Dovolte mi, abych v této souvislosti zmínila, že můj otec, spisovatel Jan Procházka, byl prvním prozaikem, který měl odvahu napsat o osobnosti TGM esej a prosadil její zveřejnění v novinách. A pak už přišel rok 68, který byl pro moji generaci skutečně přelomovým. Dodnes mám ve svém pražském bytě stohy zažloutlých novin a časopisů z té doby a při každém listování v nich mě znovu udivuje, kolik zamlčovaných témat se v tom jediném roce stihlo vyhmátnout, načít či aspoň pootevřít. Závora cenzury zaklapla ovšem příliš brzy, ale ta vzpomínka na nádech čerstvého vzduchu pro mnohé z nás znamenala trvalý obrat v našem smýšlení a směřování. Nikdy nepřestanu děkovat své šťastné hvězdě za to, že mi v roce 68 už bylo zvídavých sedmnáct let a ne třeba jen deset a že jsem události Pražského jara prožívala jako studentka gymnázia a mohla se účastnit horečnatých mítinků.

Myslím, že člověka nejvíc zajímá to, co se jej citově dotkne, čili, jak napsal Exupery: „Pravdivě člověk vnímá jen srdcem.“ Stovky potištěných stran můžeme odsunout, ale nikdy v nás nevybledne vzpomínka na člověka, který v nás něco zažehl. A žádná idea nemůže být natrvalo ztracena, dokud existují lidé, kteří ji přijali do svých srdcí a zasvětili život tomu, aby ji předávali dalším. A tak jsem se díky Čapkovi a Peroutkovi seznámila s osobností TGM a pak šla po té stopě dál až k vlastním Masarykovým knihám. Moje oficielní vzdělání v tomto směru za moc nevydalo, i když mám, s odřenými zády, dokončenou FF. Promovala jsem v r. 75 a pak jsem asi dvanáct let pracovala jako uklizečka. Moje děti věděly, proč tomu tak je, ale nikdy to nepociťovaly jako úkornou záležitost a dodneška jsou vděčné za to, že se v našem bytě mohly setkávat s osobnostmi disentu, což je trvale ovlivnilo. Nezmiňuji to proto, abych se nějak vytahovala před tímto ctihodným shromážděním, ale jako soukromý důkaz toho, že předávání ideálů je vždycky v našich možnostech a že nám to žádný dočasný režim nemůže zatrhnout. Vy to ostatně víte déle a lépe než já. Chci ale, abyste také věděli, že ani mladší generace než ta moje, není tak povrchní, jak nám to chtějí namluvit média a že se nezajímá jenom o dobré bydlo, módnost a bezcílné užívání dne. V každé době a v každé zemi existuje vrstva lidí, kteří si dělají starost nejen o osud vlastní a o osud svého národa, ale i o stav světa. Dokonce si myslím, že právě malé národy mají schopnost vygenerovat ze svého středu větší počet takových osobností, než národy velké. Protože velkým národům často stačí jen návaznost tradice, ale snílkové z malých národů ji musí hledat, často podobni archeologům, a pak ji zformulovat způsobem, který je přitažlivý.
Máme veliké štěstí, že Masaryk žil tak dlouho a až do konce svého života jednal tak odpovědně. Sám si uvědomoval, že Československá demokracie je i po dvaceti letech ještě křehká rostlinka, a jako realista prohlašoval, že k tomu, aby se udržela, potřebuje aspoň padesát let existence. To se bohužel nesplnilo. Často si taky vzpomenu na onu známou Masarykovu větu k Peroutkovi o osobnostech v národní politice: „Panáčku, já vařím z vody!“ V té souvislosti také mluvil o demokracii bez demokratů. Možná to znělo trochu příkře, ale když jsem četla Peroutkovo Budování státu, pochopila jsem hloubku tohoto povzdechu.
O Masarykově statečnosti a nesrovnatelné urputnosti bylo asi řečeno vše. Často ale přemýšlím o jeho osamělosti. Orlové jsou osamělí, protože létají příliš vysoko. Je rozhled, který jim ta výška poskytuje, dostatečnou náhradou za jejich osamělost? Masaryk se celý život obklopoval lidmi, vyhledával ta setkání pro diskuzi, i když, jak vzpomíná Čapek, pak často mlčel a jen naslouchal debatě pozvaných intelektuálů. To už ale mluvím o poslední fázi jeho života. V mladších letech jej kamera nezaznamenala. A tak si můžeme jen představovat jeho dřívější nepochybně charismatické projevy, politické debaty, veřejná vystoupení. Dnes se místo slova charisma používá výraz image. Ale to není totéž. Image si lze vytvořit pomocí odborníků na líbivost. Zatímco s charismatem se člověk už asi narodí. Je to, řečeno česky, vyzařující posedlost ideálem, podpořená charakterem a statečností. Kolik takových lidí za celý svůj život potkáme? Schválně říkám potkáme, protože to, co nám denně podsouvá televizní obrazovka, je jenom iluze. Abychom potkali osobnost, musíme se pohybovat a ne sedět v křesle a chroupat brambůrky. Když vidím ty dnešní takzvané celebrity, jak před kamerou blábolí o svém důležitém jídelníčku a zařízení chalupy, je mi trochu smutno. Ale můžu svobodně televizi vypnout a vrátit se ke knihám. Jako momentálně tisková tajemnice však musím sledovat všechna zpravodajství. Šoty, které denně vysílají, nejsou příliš povzbudivé. Často se zdá, že svět dnes řídí politikové druhého i nižšího řádu. Jako diplomat to nemohu příliš kritizovat, ale jako spisovatelka cítím osobní odpovědnost za dobu, v které žiji a snažím se alespoň hledat souvislosti a ve své prozaické tvorbě o tom podávat svědectví.
Nedávno jsem strávila rok jako profesorka na pražské Literární akademii. V říjnu, kdy prezident republiky uděloval státní vyznamenání, jsem požádala své studenty, aby každý z nich jmenoval jednu osobu, které by, kdyby byl prezidentem on, toto vyznamenání udělil. Byla jsem příjemně překvapena, že naprostá většina studentů jmenovala mediálně neznámé osoby, které projevily osobní nebo občanskou statečnost a staly se pro mé studenty příkladem. To zní velmi povzbudivě, nezdá se vám? Samozřejmě si musíme připustit, že studenti literární akademie jsou svým způsobem intelektuální elita zítřka. Ale právě proto je důležité, že dokážou uvažovat samostatně a hluboce lidsky.
Na jeden seminář jsem jim přivedla pana profesora Milana Machovce, filozofa, který před rokem zemřel. Bylo to jeho poslední veřejné vystoupení. Už byl velmi nemocný, k budově školy jsem jej přivezla taxíkem a cesta od brány k učebně mu trvala čtvrt hodiny. Studenti pozorovali naše pomalé přibližování z oken a asi měli pochybnosti o smyslu té akce. Pak ale pan profesor usedl za katedru, odložil hůl, sundal si kšiltovku a dvě hodiny mluvil o významu filozofie pro život člověka, o svém vztahu k dějinám, k literatuře a k hudbě, vyprávěl o lidech, kteří jej v mládí ovlivnili. Byla to strhující výpověď a jsem si jista, že pan profesor aspoň v několika z mých studentů zažehl tu jiskřičku hledačství a pokory. Že je uvedl na cestu. Jistě víte, že Milan Machovec nesměl, po podpisu Charty 77, dvacet let přednášet ani oficielně publikovat. Živil se jako varhaník v kostele a o víkendech pořádal v bytě tajné soukromé přednášky pro skupinku zájemců. Byl znalcem a obhájcem Masarykových myšlenek a v tom nejlepším slova smyslu působil jako osvětář.
Byl také skutečným Čechoslovákem a nikdy se nedokázal vyrovnat s rozdělením republiky. Znám mnoho dalších lidí, kteří tím hluboce trpěli. Přiznám se, mimo protokol, že i já jsem tu dlouhou noc z 31. prosince 92 na první leden 93 proplakala. To, co se děje, mi připadalo nesmyslné, nelogické a hloupé a cítila jsem velikou osamělost a bezmoc, zatímco na ulicích pod okny mého pražského bytu se tančilo a vybuchovaly světlice. Zdálo se mi, že ti slavící lidé, které jsem pak viděla i v televizním přenosu z Bratislavy, se pomátli.
Dnes, po téměř roce života na Slovensku, si však uvědomuji, že oba státy, byť politicky samostatné, jsou dál provázány drobným předivem vzájemných vztahů, jak rodinných, tak kulturních a podmíněných společnou historií. Může se zdát, že jsem ovlivněna tím, že v diplomacii se všechno jeví jaksi uhlazeně. Mým lakmusovým papírkem je ale můj šestnáctiletý syn, který tady žije se mnou, studuje v prvním ročníku bratislavského gymnázia a nemá žádné potíže ani se spolužáky ani s učiteli a ani se svou identitou. V září, když do školy nastoupil, jsem mu chtěla udělit pár mateřských rad na téma, aby se nevytahoval, že je z Prahy. Ale vůbec to nebylo nutné, citově sám poznal, že by to byla arogantní chyba a že by se stal nepříjemným vetřelcem. Takže dnes už tady má kamarády a nic nemusí překonávat. Omlouvám se, že mluvím o těchto soukromých zkušenostech. Dělám to proto, jelikož si myslím, že dobré zprávy se mají šířit dál.
Jsem opravdu ráda, že se můj syn na gymnáziu učí znát slovenskou literaturu, protože jeho vrstevníci v Praze se k ní dostávají už jen zlomkovitě. Nebojím se, že přitom zanedbá literaturu českou, tu máme doma seřazenou v knihovně. Ale samozřejmě mi bylo líto, když si mi na knižním veletrhu v bratislavské Inchebě dvě slovenské učitelky stýskaly, že už na slovenské škole neučí Wolkera, kterého ony tak milují. Myslím však, že je to na nich, jistě by svým přednesem Wolkerových básní nic nezkazily, i když to v osnovách nemají. K porozumění dobré básně nikdo nepotřebuje pas. V případě českých básní nepotřebuje Slovák ani slovník. Ty dvě ženy si ale neuvědomily, že většina našich silných tužeb je splnitelná, že to vyžaduje jen trošku rozhodnosti. Pravda ale je, že předchozí totalitní režim mnohé z nás odnaučil samostatnému jednání. Naštěstí ne všechny a naštěstí je to jen generační poznamenání charakterů. Nakonec i nacionalismus je dočasnou záležitostí a brzy, doufám, vymře. Dnešní doba přináší závažnější starosti než řešit státní jazyk. Ostatně i jazyk politických zpráv působí na přemýšlivého člověka trochu nevčasně. Proč například stále rozčileně diskutujeme platy europoslanců a nerozčiluje nás skutečnost, že ideály, na kterých novodobá Evropa vznikla, neumí tito europolitici mnohdy ani vyjmenovat, natož aby je seřadili do společné ústavy? A k čemu je nám zjištění, že na Marsu je voda, když velká část obyvatel naší vlastní planety si pro vodu pořád chodí s vědry do potoků?
Lidé, kteří opravdu mají zásady, ti se vždy domluví. Tragické však je, že jiní lidé urputně trvají na svých stanoviscích, ačkoliv vlastně žádná nemají a jen to předstírají. Na lži a sebeklamu však nelze stavět pokrok Evropy. Stejně tak i naše národní záliba v mučednictví, to příjemné úpění a vzpomínky na kostnického mučedníka Jana Husa, na třistaletý útlak po Bílé Hoře a na pozdějšího brixenského mučedníka Karla Havlíčka pouze zakrývají neochotu dnešních lidí podniknout nový zápas o opravdovost. TGM ve svém díle zdůraznil, že smyslem a odkazem českých dějin je reformace. Dnes už nejde o reformaci úzce náboženskou, nebo o národnostní obrození, ale o moderní uchopení odkazu našich největších dějinných postav, o stejnou životní plnost, z které vycházeli oni, o inspiraci k jednání a sjednocování. Když historik Pekař Masarykovi vyčítal, že při hodnocení našich dějin vyzdvihuje jenom postavy svých příbuzných, příbuzných nikoliv rodem, ale charakterem a způsobem myšlení, nechápu, co je to za výčitku, a proč by to měla být chyba? Myslím, že je naopak správné hledat takové vzory, které nás osobně oslovují, které jsou blízké našemu pohledu na svět a na člověka, prostě ty jedince, které navzdory přehradě času trápily podobné otázky a rozechvívaly stejné obavy jako nás a jejichž myšlenkový svět je svou opravdovostí kontinuální s tím nejušlechtilejším, co lze vybrat v naší době. Vždyť otázky sociální a úsilí o humanitu, o prohlubování lidského života jsou pořád tím zřetelným majákem a společným jmenovatelem. Masarykovy úvahy o minulých dějích měly vždy zřetelný vztah k jeho současnosti, vždy mu jde o komunikaci živého člověka dneška s živými lidmi včerejška. A stejně tak i my, když studujeme Masaryka, čteme jeho úvahy nikoliv jako něco zažloutlého a archívního, ale hledáme v jeho větách inspirující vzkaz pro naše vlastní směřování. Etika, o které Masaryk přemýšlel a psal celý život, přece není nějakým mrtvým dějepisem, protože mravnost je vždy věcí okamžiku, okamžitého rozhodování mezi různými možnostmi z hlediska rozeznávání dobra a zla.
Opravdovost lidské existence souvisí s individuálním svědomím jedince. Ještě nedávno se svědomí prolínalo s vědomím Boha. Ale i v božím jménu se z lidí stávali válčící fanatici. Ostatně zažíváme to dodnes. Každé velké jméno může být nepochopeno a účelově zneužito, stejně tak i každé náboženství, je-li vykladačem fanatik. Vzpomeňme na ty četné kritiky Masarykova díla z řad katolické církve a posléze z řad komunistů. U Masaryka však nikdy nešlo o to bořit něčí víru nebo světový názor. Skutečný myslitel na tohle nemá čas, protože ve své pokoře ví, že i ten nejdelší lidský život je příliš krátký na to, aby dílo stihlo být dotvořeno a všechny otázky zodpovězeny. Proto skutečný filosof především chvátá dopředu a cestou si vychovává následníky, ty, kteří pochopí alespoň směr jeho hledání.
Jenže skutečných myslitelů, kteří se nespokojí bádáním v úzkém koridoru svého oboru, své specializace, ale překračují jej, aby ukázali na souvislosti, je na světě pořád proklatě málo. I když dnes člověk dokáže překonat gravitaci a v biologii hmatá už po základech lidské fyzické existence, uchopuje geny z jejich prostředí a zkoumá a kultivuje je v umělých podmínkách, k čemu je to pro zítřek dobré, když si přitom nepoloží tu základní otázku po smyslu lidského života. A přitom je to otázka nejstarší. Umělci všech dob mluvili o úzkosti lidské duše a děsili se možné prázdnoty. Zoufalý monolog nešťastného dánského prince Hamleta dodnes vyvolává pocit mrazení. Stejně tak nás stále rozechvívají úvahy obsažené v žalmech Starého zákona nebo v knize Kazatel. A jistě není nahodilé, že obsahují jak pocit marnosti, tak na jiných místech, i pocit naděje. Také Goethe ve svém životním díle Faust navozuje tyto úvahy a s nimi spojené tužby velmi sugestivně, ovšem s přílišným egoismem, to dřívější Shakespeare byl už dál, mnohem dál, protože toho zajímali lidé, ne pouze jeho vlastní osoba. Otázky mladého Tomáše Masaryka sepsané v úvaze o sebevraždách sice nejsou dovedeny k jednoznačné odpovědi, ale jeho opravdový zájem o propasti lidské duše a snaha je nasvítit, vyjadřuje hlubokou úctu k životu. Lidská duše se děsí své osamělosti, z které ji nevysvobodí žádná venkovní záležitost, žádné pohodlí a přepych, dokonce ani žádný vztah. Úzkost totiž, na rozdíl od těchto vnějších vázaností, je subjektivní. A jen ti nejsilnější z nás, čili ti nejopravdovější dokáží překonat svou existenciální úzkost stálým pohybem vpřed, hledačstvím, kladením otázek a objevováním souvislostí. Prací ve prospěch lidí. Myslím, že Masarykova odpovědnost k lidem mu nedovolila dojít tak daleko, aby zbořil fenomén Boha. Ostatně boření tohoto fenoménu nemůže být cílem vřelého humanisty. V úvaze o sebevraždách Masaryk ještě cituje, že pokud se člověk nepověsí na Boha, zbývá mu jen pověsit se na hřebík. Ani o desítky let později se však Boha nevzdává, i když jej čím dál častěji nahrazuje fenoménem „svědomí.“
Otázka svědomí je fascinující i dnes. Všichni víme, že svědomí je cosi, co nás koriguje, nějaký vnitřní hlas, kteří věřící nazývají Bohem a jiní třeba mravním imperativem. Ale má ho každý? A pokud ano, odkud? Se svědomím se přece člověk nenarodí jako s rukou nebo nohou. Ale ani se schopností mluvit se člověk nenarodí. Dítě, které by vyrůstalo ve společenství němých, by vydávalo jenom skřeky. Lidská řeč se vyvíjela po tisíciletí a je nepochybné, že čím primitivnější společenství, tím méně slov potřebovalo. V jednom se svých seminářů jsem dala studentům úkol, aby rychle napsali deset základních slov, podstatných jmen, která, podle nich, znaly všechny primitivní kmeny. Pak jsme si to nahlas četli a ukázalo se, že ta slova se opakují. Voda, nebe, strom, jídlo, zvíře, oheň, zima, atd. Nikdo nepoužil slovo Bůh a jen jednou se vyskytlo slovo láska. V debatě pak studenti dospěli k tomu, co psychologie a sociologie ví dávno, že vývoj řeči a vývoj myšlení spolu úzce souvisí. A že primitivnější společenství nejprve pojmenovává věci venkovní čili objektivní, zatímco abstrakta, kterým je i Bůh, jsou mnohem pozdějším vynálezem. Jak je to tedy se svědomím? Je pouze odrazem výchovy a ukotvených příkazů? Tak to ale není vždy. Protože dobová morálka se mění, podle toho, kdo ji zavedl. Zjednodušeně řečeno určuje ji vládnoucí vrstva. Komunistická morálka například odsuzovala návštěvu kostela a četbu některých tzv. buržoazních autorů. Jezuité zase zakazovali četbu Chelčického, Husa a podobné knihy. Nacisté kromě knih židovských autorů zakazovali i to, aby někdo ukrýval Žida. Co tato příkazná morálka zavedená vítězem měla společného se svědomím jednotlivce? Ale pojďme ještě blíž. Myslím, že ti čeští umělci, kteří veřejně, podle příkazu dobové morálky, odsoudili text Charty 77, z toho neměli pocit čistého svědomí. Udělali to z čiré zbabělosti. Jenže právě svědomí nám nikdy neradí chovat se zbaběle. Toto nám vždycky radí jen počtářský rozum. Náš egoismus.
Každý, i ten nejmoudřejší člověk, samozřejmě dělá během života chyby. Ale některé chyby nám naše svědomí nevyčítá. Například když v dobré víře někomu pomůžeme a pak se ukáže, že ten člověk byl podvodník, že nás obalamutil. Můžeme si to vyčítat, mít na sebe vztek, že jsme nebyli předvídavější, ale trýzeň svědomí v takovém případě u nás nenastane. Jindy nás ale svědomí tíží pro zdánlivou maličkost, pro nějaké naše selhání, o kterém třeba nikdo další neví. Výčitky svědomí mohou být i dlouhodobé. Ale naopak čisté svědomí je základem duševního souladu se sebou samým, souladu za všech i třeba hrozných vnějších okolností. Prostě shrnuto: dobré svědomí nám dává dobrý pocit, což je základním předpokladem pro rozvoj osobnosti.
Svědomí nás někdy přinutí jít i proti dobové morálce. Pojem mravnost a pojem morálka se dnes často zaměňují, ale jsou to odlišné věci. Mravnost je ten vnitřní soulad, kdežto morálka je ta vnějškovost, zdání, povrchní nátěr, módnost. Zatímco mravnost mnohdy vyžaduje statečnost, morálce stačí obratnost. Za co stála ta katolická morálka, co vedla k protižidovské hilsneriádě? A jak nebetyčně ji přesahovala Masarykova mravnost při obhajobě nevinného.
U zámku Kuks je alej roubená sochami barokního mistra. Ty sochy představují hlavní hříchy. Jedna z nich se jmenuje Zoufalství. Dobrý křesťan si nezoufal, protože by tím urážel Boha. Převedeme-li to do psychologie, je zřejmé, že i čisté svědomí nás chrání před zoufalstvím. Samozřejmě nás může, dokonce musí, zneklidňovat stav světa, ale právě naše svědomí nás vede k tomu, abychom jednali. Abychom nezůstali pasivní, ale snažili se něco změnit. Život každého z nás je tak velký, jak velkým jej učiníme. To není fráze. Proto přece i moji studenti na semináři udíleli státní vyznamenání zcela neznámým osobám, jejichž lidská velikost je uchvátila. A my všichni známe krásný román Boženy Němcové i onu okřídlenou závěrečnou charakteristiku babičky z úst paní kněžny: Šťastná to žena! Je to obdiv k plně prožitému i když nelehkému životu, který, přestože zdánlivě nepřesáhl rodinný kruh, dokázal trvale ovlivnit smýšlení a tedy i osudy dalších lidí. Nebýt babiččina vlivu nevyrostla by z její vnučky Barunky naše největší spisovatelka. Moudrá venkovská žena, babička, se pak stala symbolem i pro onu práci drobnou, o které tak často s uznáním mluvil Masaryk.
Nevím, jestli on sám byl ve svém životě šťastný. Asi mu to jeho mimořádný intelekt a vědomosti o světě nedovolily. Jistě ale zažil mnoho úchvatných chvil hluboké radosti, kdo jiný než on by je už měl zažít! A i když tehdejší dobová a z dnešního hlediska občas nevkusná propaganda nám našeho prvního prezidenta trochu odlidšťuje, vždycky to zachrání jeho knihy. Z těch poznáme bez cizího prostředníka jak plný život žil a jakým duchovním vývojem tento zastánce lidství prošel. U Masaryka však nikdy nešlo jen o ty myšlenky a psané úvahy, ale souběžně vždy o odvahu jednat. Svým způsobem byl jedním z největších radikálů, kteří se u nás vyskytli. Radikalismus je možná zavádějící slovo, ale já tím nemíním metodu, ale jeho schopnost jednat mravně, podle svého svědomí, statečně jít i proti proudu a třeba sám, nebo jen v malé skupině. Když si vzpomeneme na poprask kolem padělaných rukopisů a na jeho jasnozřivé statečné rozhodnutí, že hrdost národa nemůže být založena na lži a podvodu a že pravda, jakkoliv zklamávající, musí být odhalena, pochopíme nejlépe stručnost hesla: Nebát se a nekrást. Ani dějiny si nemůžeme ukrást a vylhat podle momentální národní potřeby a poptávky.
V této souvislosti se ukazuje, že i onen poslední dějinný zvrat v životě našich národů, listopad roku 1989 zůstal pravdě mnoho dlužen. Na Slovensku jsem tehdy nebyla, a tak mohu mluvit jen o svých pocitech z demonstrací na pražské Letné. Mohu mluvit o svém zklamání, že žádný z řečníků neměl odvahu tomu shromážděnému téměř miliónovému davu, trochu vynadat. Stačila by možná jedna věta typu: „Kde jste byli zalezlí těch dvacet let, hrdinové?“ Místo toho se jim pochlebovalo: „Jste tak skvělí, že jste DNES přišli. Zatleskáme si!“ A tak se tleskalo a zvonilo, a ten společný vítězný lomoz zcela překryl tichý hlas svědomí. U většiny lidí se žádné vnitřní hodnocení nebo řekněme pokání, nekonalo. Když jsem o tom pak s některými řečníky mluvila, namítli, že nejsem žádný politik, jinak bych věděla, že ta chvíle si žádala jen hesla a společnou radost. Že na katarzi není čas, když se lámou dějiny. Jenže ta katarze, což dobře věděli už řečtí dramatikové, se zkrátka vynechat nedá. A pokud se to přesto napíše nebo narežíruje bez ní, ona se stejně dostaví. Opožděně. A třeba v jiné podobě a za méně příznivých okolností. Možná, že i ten následný rozpad republiky nějak souvisel s tím hromadně vynechaným pokáním jednotlivých občanů. Nejsem politik, jak už bylo řečeno, ale jako spisovatel, který trochu zná lidskou duši, si nepřestanu myslet, že ti lidé tenkrát na Letné by tu výtku unesli, a že by pobouřeně neodešli. Že by citem poznali jak její oprávněnost, tak její nutnost. A pochopili by, že jim otevřela možnost stát se opravdovějšími, upřímnějšími k sobě a následně i ke svým bližním. Možná se teď dopustím nějaké nepatřičnosti, ale připadá mi, že řečníci, kteří tenkrát mluvili z tribuny, jednali s lidmi dole jako s jednolitým davem, jako s beranidlem, kterým se prorážejí vrata pevnosti, přičemž přecenili sílu těch už dost ztrouchnivělých vrat a podcenili nutnost reformace lidských duší. Svým způsobem ten politický převrat usnadnili, ale byl to právě jen vnější způsob, zatímco uvnitř lidí se nic převratného nestalo. Byli osvobozeni od vnějšího nátlaku, což samozřejmě je velice pozitivní, ale zdaleka ne všichni pochopili nároky této nové situace na ně samé. Osvobození není to samé co svoboda. A pokud svoboda je stav ducha, stav mysli, nedá se to sloučit s tím, že překážky této svobody v duších nebyly odstraněny sebereflexí, nebo starodávněji vnitřní očistou.
Mezi řečníky byl i kněz. On to vlastně celé moderoval. Nakonec přivedl na tribunu dva policisty, kteří zasahovali proti demonstrujícím studentům na Národní třídě a vyzval shromáždění, aby těmto dvěma policistům odpustilo. Dojatí lidé to učinili, byla to velká symbolická scéna. Ale o co v ní ve skutečnosti šlo? Opět pouze o pochlebování davu, který se cítil mravním vítězem a z této pozice odpustil dvěma zástupným provinilcům. Hodně lidí dokonce plakalo. Plakali nad tím, jak jsou skvělí. Dnes mnozí z těchto skvělých lidí mají pocit, že revoluce jim byla ukradena, že byli podvedeni a že za komunistů se měli líp. Tento egoistický přístup, jehož jednu příčinu jsem se pokusila vysvětlit, naznačuje, že při budování naší dnešní demokracie stále ještě vaříme z vody, jako kdysi Masaryk, což ale neznamená, že bychom měli zhasnout oheň pod tím kotlem. Naopak to zvyšuje nároky na ty osobnosti, které se myšlenkám demokracie ve svých srdcích upsali už dávno a jejichž mravnost nepodléhá dobovým náladám a dobové morálce.

Nároky, které si Masaryk kladl sám na sebe a cíle, ke kterým směřoval ve věku, kdy většina lidí už jen okopává záhonky na zahrádce, jsou téměř neuvěřitelné. Ale bylo to tak, to jsme si vymýšlet nemuseli, a ten příklad dobrodružného srdce, hluboké mravnosti a nezlomné vůle by nás měl chránit před naší malověrností a skleslostí, která na nás mnohdy dolehne. Měli bychom si také připomenout, že Masarykovo dlouhodobé a čím dál náročnější setrvávání v úřadu prezidenta bylo politicky nezbytné, což s pokorou filosofa a odpovědností státníka přijal. Říká se tomu úděl opravdovosti, ale ona to byla i osobní oběť, protože myslitel jeho velikosti musel vědět, že politika je proces, který nikdy nekončí a kdy všechny výhry jsou jen dočasné, protože žádný politik nemůže na tomto proměnlivém světě nic trvalého zajistit. Osobnosti jakými byl Masaryk, Beneš, Štefánik a mnozí jejich předchůdci až k tomu Husovi a Chelčickému však trvale zůstanou ukazateli cesty, po které by se naše národní politiky Čechů a Slováků měly i v budoucnu ubírat.
Nakonec dovolte, abych vám zde přítomným, kteří o tom víte mnohem více než já sama a kteří jste vytrvalými strážci a nositeli odkazů těchto našich velkých příbuzných, jak by řekl Pekař, poděkovala za možnost přečíst zde tuto nedokonalou ale s chutí připravenou úvahu. Udělala jsem to opravdu ráda a velice vám všem děkuji za pozornost, toleranci a trpělivost, s kterou jste mě vyslechli.


nahoru

beletrie
zajímavosti
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict