Modrá koule

V sobotu za mnou měla přijet z Prahy kamarádka. Syna, který je v kritickém stádiu vývoje (16) a potřebuje ohleduplné zacházení, jsem upozornila už ve středu večer. Ale právě seděl u počítače, a tak nechal mé sdělení bez odezvy. Ve čtvrtek jsem mu zprávu zopakovala, ale protože zase seděl u počítače, nevnímal mě. V pátek odpoledne jsme šli nakupovat, ale to nebyla vhodná příležitost, protože on nakupování nesnáší, jelikož v obchodech jsou cizí lidé a ruší mu proud myšlenek a kdybych na něj navíc mluvila i já, mohl by se z toho už zbláznit. Při nakupování máme už tak dost potíží. Hlavně s tím, abychom sladili naše rozdílné povahy a rytmy. Já mám ráda nespěchavé procházení kolem vystaveného zboží, kdy se nechávám přitahovat, tu barvou a tvarem (pyramida pomerančů), tam vůní (čerstvé dalamánky), jinde zas vzpomínkou (barackpálinka), zatímco syn míří nejkratšími stezkami k vytčeným cílům (I. mražená salámová pizza, II. bílé jogurty, III. polomáčené sušenky, IV. zelený čaj v krabici). Máme ovšem jen jeden nákupní vozík, ten veze on (protože je razantnější) a jednu peněženku, tu mám já (protože jednak jsem dospělá a navíc on nesnáší peněženky i peníze, protože je to prý civilizační úchylka), takže naše společné nakupování by se dalo graficky vyjádřit jako přísný obdélník zdobený krajkou. Přičemž krajka, jak asi chápete, musí být háčkovaná střelhbitě, aby se stihla zapošít v posledním bodě obdélníku (čili u pokladny). Když zaplatím jeho pizzu, jogurty, sušenky, zelený čaj a deset dalších důležitějších věcí (dle něj naprosto zbytečných), které stihnu při svém jepičím kmitání podél jeho přímé trasy polapit z regálů, nese syn náš nákup nejkratší cestou domů. Tváří se vyčítavě, takže já, cupitající si s lehkou kabelkou v jeho unavených stopách, si vůbec nedovolím zabočit ještě třeba do drogerie, natož začít debatu o příjezdu kamarádky. To by byl opravdu vrchol.
A tak jsem mu to řekla až v sobotu ráno. Byl v šoku. „Kdy přijede? Proč? Nemůžeš to zrušit?“ „Ne, už sedí v autobuse.“ „To není fér! Proč mi to říkáš až teď?!“ „Říkala jsem ti to už nejméně dvakrát, ale ty jsi mě ignoroval. „ Ne. Já jsem tě neslyšel. Kdybych tě slyšel, tak bych protestoval. Jak dlouho tady má být?“ „Chvilku. Jen jeden den.“ To ho zklidnilo. „Takže večer odjede?“ „Ano. Zítra večer.“ „Tak to jsou dva dny!“ „Jeden a půl. A uteče to hrozně rychle. Víš, jak dlouho jsem ji neviděla? Od vánoc!“
Po obědě si tedy sbalil evakuační batůžek a odešel za kamarády na Petržalku. Já jsem rychle zapnula počítač, abych si vyřídila e-maily, než Jana zazvoní. Jedna zpráva měla zajímavou přílohu. Vypadalo to jako hra. Většinou tyhle věci rovnou mažu, ale byla sobota, internet máme zapojený na kabel, takže jsem neměla výčitky. V levé části obrazovky zářila velká modrá koule. Vpravo byly sloupce čísel od 99 k nule a u každého čísla ještě maličký obrázek. Podle návodu jsem si měla vybrat libovolné dvojmístné číslo. Zvolila jsem 13, protože v naší rodině je třináctka oblíbená. Třináctého se narodila moje maminka, moje mladší sestra a taky dědeček. Pak jsem podle návodu sečetla 1 + 3. Výslednou čtyřku jsem, podle návodu, odečetla od té původní třináctky. Výsledek byl 9. A tak jsem si podle návodu našla devítku ve sloupci a podívala se na obrázek vedle. Bylo to sluníčko. Pak jsem podle návodu klikla na modrou kouli. Barva se krásně rozjasnila a po chvíli se uprostřed zjevil obrázek sluníčka. No a co má být? Zvolila jsem jiné dvojmístné číslo a provedla stejné kejkle. Začínalo mě to trochu nudit. Výsledné číslo byla pětka. Obrázek vedle ní byl trojúhelník. Klikla jsem na modrou kouli, ta se rozjasnila a objevil se trojúhelník. Hm, divné. Asi nějaký trik. Zkusila jsem další číslo a dospěla s ním až k obrázku lodičky. Klikla jsem na modrou kouli. Lodička! V té chvíli zazvonila Jana. Nechala jsem loďku plavat a běžela kamarádku uvítat.
„Kde máš syna?“ „Šel za klukama. Aspoň si můžem v klidu popovídat.“ V překotném mluvení oplynulo několik hodin, pak se šla Jana osprchovat. Vzpomněla jsem si na modrou kouli. Když se rozjasnila, lodička tam byla pořád. Pak mi postupně vyšel měsíc, hvězda, trojzubec, nůžky, znovu sluníčko… „Co hraješ?“ přistihla mě kamarádka. „Ale, to je taková blbost, někdo mi to poslal. Musíš si vybrat tady z těch sloupců…“ Přinesla jsem jí židli a zašla do kuchyně pro víno. Červení víno prý povzbuzuje mozkové buňky. Jana mezitím pochopila pravidla a přemýšlela, v čem je ten grif. „Možná je chyba, že na ta zvolená čísla klikáme.“ „Já neklikám!“ „Ale najíždíš na ně myší. Ten počítač to registruje, i když neklikneš.“ „Myslíš? No tak dobře, od teďka nebudem ani najíždět.“ „Ani ukazovat prstem, možná to reaguje na teplotu.“ „Hele, on to není zas bůhvíjaký počítač, aby tohle uměl.“ „To nevíš. Třeba to umí každý.“ „Třeba. Tak si ta čísla budeme jen říkat.“
„Nechci tě děsit, ale co když to reaguje i na hlas?“ napadlo ji o dva obrázky později. „Na hlas? To vylučuju. To už by bylo docela hororový.“ „To jo. Ale pro jistotu budeme jen šeptat,“ šeptla.
Po dalších pokusech už jsme jen mlčky psaly. Ale modrá koule asi odezírala i čísla v bloku. „Pojď na balkón!“ Už byla tma a trochu poprchalo. A tak jsem přinesla deštník, baterku, blok, tužku a skleničky a pak ještě deky, do kterých jsme se zabalily a v klidu si udělaly přípravu na dalších deset tahů. Načež jsme se úplně mlčky vrátily k modré kouli. Blok jsme položily na zem, z dosahu vyzvědače. Sklonily jsme hlavy, mlčky zaostřily na první výsledek, pak se narovnaly, očima našly stejné číslo ve sloupci na obrazovce, prohlédly si přičleněný obrázek slona a Jana klikla myší. Uprostřed koule stál slon. „Budeme v tom pokračovat?“ hlesla. Odhodlaně jsem přikývla. Po čtvrté repríze se vrátil syn. Odložil batůžek, vyndal z lednice zelený čaj a přišel se podívat, co hrajeme. Rychle jsme mu vysvětlily pravidla a pak i naše postřehy a metodu. Tvářil se shovívavě. „Tak já to vyzkouším. Ohřeješ pizzu, mami?“
Vyndala jsem krabici z mrazáku a zapnula troubu.„Neměly jsme ho do toho tahat,“ zašeptala mi Jana. „ Ta hra je podezřelá.“ Neklidně jsem se ohlédla na skleněné dveře pokoje, svítily modře. „ Kdo ti to vůbec poslal?“ „Jedna známá. Taky si s tím neví rady, a tak to rozesílá.“ „Hele, mě se to nelíbí. Je v tom nějaká záludnost. Co my vůbec víme o počítačích a jejich skutečných účelech? Nic.“ Skleněné dveře se otevřely. „ Pečeš tu pizzu?“ „Přišel jsi na to?“ „Ovšem. Je to úplně primitivní.“ „Jo? Tak nám vysvětli, jak ta koule pozná, kterej obrázek má ukázat?“ „Prosím tě, mami! Je to naprogramovaný. V každý hře ti může vyjít jen deset různých výsledků, víc ne, to je matematická pravda. No a všech těch deset výsledků má vedle sebe jeden a ten samej obrázek, na jinej nemáš šanci, no a ten obrázek se pak samozřejmě objeví v tý kouli. Pak se obrázky ve sloupcích vymění a ty vypočítáš další výsledek, jedno z deseti čísel, který mají zase stejnej obrázek. Klikneš a on se objeví. Je to úplně jednoduchý. Pečeš mi tu pizzu?“ „Hned to bude.“
„Ty sis všimla, že se mění obrázky v těch sloupcích?“ zeptala jsem se u sporáku Jany. „Ne. Tohle jsem nesledovala. Vůbec mě to nenapadlo!“ „Mě taky ne. Jak to, že on si toho hned všiml?“ „Má jinej způsob myšlení.“ „Protože je jiná generace?“ „Ne. Protože má jinej mozek. Mužskej. Magie ho nenapadne. Je přímočarej a praktickej, sleduje, co se mění. Zatímco my si šeptáme na balkóně.“ Vyndala jsem plech s pizzou a nastrouhala na ni parmazán. Nadrchané drolinky sýra změkly a přilnuly k salámu. „Stejně je to úžasný, že oni jsou tak jiní! Nepřipadá ti to uklidňující?“ „To jo,“ dojala se i Jana. „Je to fakt dobře naprogramovaný na tý zeměkouli. Kouzelně se to doplňuje a vyvažuje. Hele, ale teď vážně! Nutně si potřebuju koupit plavky. Zajdeme zejtra někam?“ „Určitě! Vezmu tě do Auparku. Tam je skvělej butik, kde je úžasná prodavačka. Klidně ti vymění menší číslo kalhotek z jinýho páru…“ „Kecáš!“ „Nekecám. A navíc tam mají takový ty tenoučký plážový sukýnky přesně v barvách těch plavek.“ „ No tam musíme jít. Krásně si od všeho odpočinem!“ „Mám už tu pizzu?“


nahoru

beletrie
zajimavosti
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict