Místo tuniky smoking

Od srpna (2007) je už Lenka Procházková zase v Praze po čtyřech letech diplomatické práce na Slovensku, kde působila jako kulturní atašé.
Po návratu odpovídá na několik našich otázek:

portrét v kavárně Jaké byly ty čtyři roky v "zahraničí" ?

Tři skvělé a jeden nic moc takže spokojenost 75 %. Ale ve vzpomínkách to určitě bude šťastné období, protože paměť je výběrová. Důležité je, že už v druhém roce jsem tam začala psát knihu a těsně před návratem jsem ji dokončila.

Diplomacie tedy není tak vyčerpávající, když jste stihla i tohle?

Jak pro koho a jak kde. Slovensko je poměrně náročné teritorium. Jednak tam žije mnoho našich krajanů, pro které jsem představovala záchytný bod a nahrazovala jim „ztracenou“ vlast, a pak tam samozřejmě jezdí spousta českých delegací. Vlastně jsem ten román začala po nocích psát proto, abych se uvolnila ze stresu.

Jaké je téma? Zase historický román?

Ne, je to příběh ze současnosti. Dlouhý, ale rychlý.

Znamená to, že jste to psala rychle?

Znamená to, že se to rychle čte. Je to téměř akční román.

Napsat po Beránkovi akční příběh je ale trochu úlet, ne?

Proč úlet? Spíš pokračování v letu. Pořád jde o to samé, akorát ty lidi už nenosí tuniky ale třeba smoking nebo "po službě" džíny. Ale uvnitř jsou stejní. Lidé se od Ježíšovy doby moc nezměnili, jen kulisy jsou moderní a tempo života rychlejší. Emoce, touhy a naděje zůstávají.

Kdy ta kniha vyjde a jak se jmenuje?

Vyjde koncem října v nakladatelství Eroika a jmenuje se to NARUŠITEL.

To je dost odvážný titul. Neporušujete v tom Narušiteli diplomatické tabu?

Copak jsem blázen? Mám prověrku na stupeň T, takže přesně rozeznám, které situace a věci podléhají režimu utajení. Všechno ostatní je otázkou autorské svobody a tu mám vypěstovanou poměrně široce, není však bezbřehá. Jde taky o etiku, protože ne všechno, co člověk ví, nebo si myslí, je dobré šířit. Román je svět sám pro sebe a má svá vlastní pravidla. Měl by mít taky svou hlavní myšlenku, čili nemůžete honit příliš moc zajíců najednou, to by se to rozplizlo. Román musí mít pevnou stavbu, aspoň román určený „normálním“ lidem, kteří si chtějí číst a ne se utvrzovat v názoru, že vše je marnost. Na katastrofy máme televizi.

Ten příběh je autentický?

Je vymyšlený. Úkolem prozaika není popisovat to, co se stalo, ale vyprávět, co se mohlo stát. Ovšem i fantazie má svou konkrétní inspiraci.

A co děláte teď? Užíváte si volna?

portrét v Madridu Užívám si rekonstrukci bytu: topení, okna atd. Na dovolené jsem byla už v červnu s rodinou na malém řeckém ostrůvku. A pak v červenci jsem prožila týden ve Španělsku, kde jsem se účastnila politologických seminářů na Letní univerzitě v San Sebastianu. Oprášila jsem si španělštinu, takže jsem svůj příspěvek dokázala studentům přečíst v jejich jazyce. A za odměnu jsem si zaplavala v Atlantiku. Předtím jsem v Madridu navštívila Prado. Sice jen na pár hodin ale vrátím se tam. Je krásné, že člověk pořád nachází místa, kam si zabodne kolík. Dřív jsem mohla cestovat jen prstem po mapě.

A co třeba peníze? Nebude vám teď scházet, pravidelný příjem diplomata?

Budu zase učit na Literární akademii, psát fejetony, jezdit na čtení po knihovnách. Peníze jsou jen papírky, oběživo. Ale vzpomínka na to, jak jsme přistávali v bouři a pilot se snažil strefit na tu jedinou ranvej přímořského letiště v S. Sebastianu a pak se náhle mezi mraky zakmitlo slunce jako Boží oko, tenhle zážitek se nedá ničím zaplatit a ani zapomenout. V té chvíli mě napadl název mé příští knihy.

Jaký?

Skvělý. Počkejte si a přečtete si.




nahoru

beletrie
zajimavosti
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict