Řecký kohout

Kokrhání. Otevřela jsem oči do modrého pokoje, s modrým stolem, na kterém stála láhev zlaté tequily. Kohout se ozval znovu. Osoba vedle mě povzdechla ze spánku.
Tiše jsem přešla ke dveřím. Když kohout zakokrhal potřetí, prudce jsem otevřela a přistihla ho in flagranti, nebo spíš post coitum. Slípka se směšnými poskoky vzdalovala - já nic, já dáma- zatímco on si tradičním pohybem krku uvolňoval kravatu a rozhlížel se po další (pobíhal mu tam pod olivami celý harém). Za domem se ozval startér. Džíp. Kohout zakokrhal počtvrté. „Aspoň toho parchanta vyfoťte!“ ozval se z bytu rozespalý hlas mé dcery Cecílie. Polekaně jsem se rozhlédla.
Ale dům naproti měl zatažené klapky a Slováci, v apartmá nad naší terasou, taky nepřizírali. A tak jsem si splnila dávnou touhu a vykročila bosá olivovým hájem.Všechny opravdu silné sny se nám nakonec splní, jenom my už nejsme tak silní jako tehdy, když jsme je snili. Ale nebe modralo v příslibu jako zamlada a z terasy voněla káva, protože Kryštof (manžel provdané Cecílie), který přijel k moři poprvé (a rovnou na ostrov), nechtěl nic zmeškat. Zatímco si připravoval foťák, ozval se z bytu nad námi dětský pláč a probudil moji maminku, statečnou osůbku, která má sedm vnoučat a ať je kdekoliv, nikdy neví, zda není ve službě. Poplašeně přicupkala na terasu, ale tam se přizpůsobila naší ostrovní náladě, vymotala si natáčky a Kryštof ji vyfotil. Slováci zatím vynesli ječící dítě na balkón, kde ho přikurtovali do kočárku a vrátili se do ložnice, jakoby jim nestačil jeden řvoun. „Je to tu takové rodinné,“ usmála se maminka.
Pak přišla zívající Cecílie a natřela manžela krémem s ochranným faktorem 30, testovaným na Sahaře. To mi připadalo přehnané, ale neřekla jsem to, protože proč. Střídali jsme se v koupelně a čekali, až se probudí i můj syn Jožin (16), který měl výhodný pokojík v zadním traktu. Objevil se ale v nevhodnou chvíli, kdy jsme, nastoupeni už v plavkách, rozlévali tequilu. „Musíte chlastat hned od rána?!“ vztekal se mladík oděný do černého trika a černých kalhot, ale babička ho vzala stranou a vysvětlila mu, že má být k rodině tolerantní.
Když jsme dorazili na pláž, měla už voda 32 stupňů a vzduch 35, ale protože tequila měla 38, připadalo nám to jako vyvážený stav. Mladík v černém se odmítl svléct do plavek a čekal přemlouvání. Ale přemlouvat adolescenta je zbytečné, protože adolescent si utvrzuje své místo na slunci nepřetržitým protestem. A tak jsme ho tolerantně na tom slunci nechaly a jako tři grácie vedly Kryštofa do moře. Ten nezklamal a jeho nadšení nás dojalo. Ani vzdalující se černá figurka uprostřed horkého písku nám to nezkazila.
V moři bylo lidí jen pomálu, hlavně Angličané s choulostivou bílou pletí, kterou si přivezli ze svého zamlženého ostrova na tenhle středomořský, a Cecílie je pozorovala a říkala nám o nich vtipné poznámky, které zpřesňovala, protože vstup do moře byl pozvolný, a každá přibližující se bílá postava s legračním kloboučkem na hlavě nám poskytla několik minut, v kterých jsme probraly celý její život včetně zaměstnání a sexuální orientace. Nejvíc nás bavil vytáhlý nejistý bělouš, který sice neměl klobouček, ale zato si, blbeček, zapomněl sundat dioptrické brýle, jenže když jsme pak zblízka zaostřily, byl to náš Jožin. Ale nováček Kryštof to vyřešil, sundal mu brejličky, odplaval s nimi na souš a připlul s brýlemi na potápění, které si pak s Jožinem půjčovali a hledali na dně mušle, které tam nebyly.
V polední siestě jsme na terase jedli salát s olivami a pili bílé víno s příchutí smoly a pak, když se probudilo slovenské dítě, nás naši muži odvedli koupit jim ploutve do obchůdku, kde jsme se tam zdrželi, protože všichni chtěli kloboučky jako mají Angličané. Prodavač ale poznal, že jsme Češi a farizejsky nám pochválil fotbal. Jožin o tom chtěl zapříst debatu, ale my jsme ho stáhli, protože na dovolené má být člověk velkorysý k radosti domorodců, i když ta je neoprávněná, protože celý svět viděl, jaký odporný fotbal s námi hráli. Jenže my jsme zase viděli z letadla ten jejich nový olympijský stadión a byla to velkolepá stavba, už skoro hotová, zbývaly jen drobné zednické práce, a ten pohled působil z ptačí perspektivy tak zranitelně, až jsem z toho dostala husí kůži. Ale třeba za to mohla klimatizace. Já klimatizaci nesnáším a v našem řeckém bytě jsme ji naštěstí neměli, nebyla zapotřebí. Verandu stínily stromy a v pokojích stačily žaluzie. Na kokrhání to však žádná tlumička nebyla, a tak mě vzbudilo i další den. Znělo úplně hystericky, což nemělo důvod při počtu slepic a jejich krotkosti. Anebo kokrhá až po tom? Nebo spíš mezi tím? Mátožně jsem si o tom přemýšlela, dokud za domem nenastartoval džíp.
Po snídani si maminka oblékla bikiny z šedesátých let a upejpavě se ptala, jestli se za ni nestydíme a když jsme řekli, že jsme na ni hrdí, tak v bikinkách odkráčela k bazénu, kde bylo plno Slováků. My jsme si nasadili kloboučky a šli k moři a cestou se zastavili v obchůdku s fotbalovým provokatérem a Kryštof s Jožinem si u něj koupili šnorchly. Pak se celé dopoledne potápěli a hledali mořské živočichy, kteří tam nebyli, až jim nějaký Angličan poradil skalnatou plážičku, která je pro potápění úplně ideální a ke které se snadno dostaneme, když se vydáme po hlavní silnici a po dvou kilometrech odbočíme na strmou serpentinu k útesu. Na to už ale bylo horko, a tak jsme se vrátili na verandu, kde nás vyhlížela maminka v růžovém turbánku. Střídali jsme se pod zahradní sprchou, a ona odchytávala každého zvlášť, natírala ho krémem, a přitom mu sdělovala názory Slováků od bazénu na českou politiku. Zatím Kryštof připravil špagety se sušenými rajčaty, olivami a oreganem a pro maminku rýžové těstoviny, a ona se rozhodla, že nám během příjemného oběda shrne názory Slováků ještě jednou, aby nás přiměla k diskuzi, ale my jsme byli v pohodlné většině, a tak se mluvilo o potápění a o zítřejším výletu na osamělou plážičku. Pak jsme si udělali frapé a když se nahoře ozvalo slovenské dítě, šli jsme dolů k moři.
Když mě ráno probudil kohout, bylo šest, a tak zbyl ještě čas.Ve třičtvrtě na osm se ale probudilo slovenské dítě a potom už za domem nastartoval džíp. Sešli jsme se u snídaně na verandě, jenom maminka chyběla, asi jí vadilo, že si krájíme bílý řecký chléb, který ona nesmí jíst, protože má bezlepkovou dietu, kterou chytla až v sedmdesáti, což je rarita, tvrdí odborníci, ale v jejím případě šťastná, protože díky dietě je velmi štíhlá a tím se zmenšuje riziko, že si zlomí nějakou kost, což by se jinak mohlo stát, protože má kosti křehké a řídké. To zjistili zase jiní odborníci a zakázali mamince jezdit na kole, ale do Řecka ji pustili, protože slunce je na kosti blahodárné. Přišla až po chvíli v bílých kalhotách a bílé haleně a přinesla si bílé rýžové suchary, která vypadaly jako molitanové, ale když je proložila šunkou, bylo to úhlednější. Pak začalo slovenské dítě házet dolů piškoty, maminka si sedla tak, aby na to lepkové pokušení neviděla a Kryštof přinesl tequilu, kterou jsme si připili před výletem na blízkou osamělou plážičku.
Cesta po rozpálené silnici byla dobrodružná, bez chodníku a Řekové, kteří se řítili na motorkách proti nám, měli asi pocit, že bychom měli jít v příkopu nebo létat. Jenom džíp s vyčuhujícím rybářským prutem, který nás pomalu předjel, slušně zahoukal, ale my už jsme bedlivě vyhlíželi odbočku, o které mluvil Angličan a brzy jsme ji i našli. Nedaleko stál prázdný džíp, a odbočka vedla kolem domorodých domků, kde v zahradách pobíhaly děti a kozy a samozřejmě slepice a byly tam olivovníky, mezi nimiž visely šňůry s prádlem. Potom se cestička zúžila v jednostopou serpentinu kolem útesu k moři a už jsme uviděli tu plážičku, kde kromě osamělého rybáře nebyl nikdo, a tak jsme k ní velmi obezřetně slézali, přičemž Kryštof se staral o maminku, ukazoval jí, kam má šlápnout, aby to bylo pro její křehlé kostičky bezpečné.
Na plážičce byla spousta plošinek pro jedno tělo, ale pak jsme objevili svažitý stinný kámen a Cecílie jej nazvala Dívčí skála a hned tam rozložila pléd a já jsem ponořila láhev vína do příruční průrvy mezi kameny , maminka si do svého příručního jezírka ponořila levou nohu, která jí v horku natekla a Kryštof s Jožinem si nasadili potápěčskou výstroj a šli prozkoumávat podmořský svět.
Za chvíli bylo poledne a rybář se z paty útesu šplhal serpentinou vzhůru, aby odvezl čerstvý úlovek ke zpracování, jak předpokládala Cecílie, a aby si nás ze shora vyfotil, jak jsem tušila já. Natřely jsme se krémem, protože stín couvl ke skále, nebe dostalo řecký vlajkový odstín a naši muži přinesli první škeble. Položili je do skalního dolíku, aby vyschly a vydali se na další lov. Cecílie krájela papriky, maminka si libovala, jak jí splaskává noha a odpočinutě začala rozvíjet svá řešení vládní krize, a tak jsem zavřela oči a představovala jsem si, že mám na tomhle ostrově dům.
Nemusí být velký, ale musí být kamenný. Vpředu olivový háj a vzadu vinice. Kolem pozemku kamenná zídka, v jedné části vyšší, tam bude sezení nadkryté trámy. V domě dole budu mít veliké večeřadlo s barovým pultem a krbem a rozkládacím gaučem, kde budou spát návštěvy. Knihovnu dám nahoru do pracovny, což bude světlá rohová místnost, takže z oken uvidím jak na olivový háj a vinohrad, tak i na cípek moře. Psací stůl mi vyrobí místní truhlář. Samozřejmě v něm bude i tajné šuplátko na dopisy a třeba deník. Ano, v domě na ostrově budu mít konečně čas psát si deník. Ručně, ne na počítači. Koupím si plnicí pero a knihu s křídovými listy, aby po nich špička pera klouzala, rychle a úhledně. Inkoust bude modrý a časem vybledne do vlajkového odstínu. Kromě tajného šuplete na deník bude mít stůl po obou stranách hluboké zásuvky na rukopisy a na fotky. V domě na ostrově konečně roztřídím všechny fotky, které mám naházené v krabicích a zařadím je do alba. Člověk by neměl svou minulost opomíjet příliš dlouho, protože minulost je proto, abychom se z ní ještě zaživa stihli těšit u krbu. I s někým, kdo na těch fotkách sice není, ale do načatého života už jsme ho přibrali, jelikož složil zkoušku.
Zatímco jsem si to promýšlela, vylezli z mušlí mladí krabi a zmateně se vmísili mezi papriky, což Cecílii ochromilo, ale maminka, zvyklá řešit nečekané situace, posbírala kraby do dlaně a mrskla je do moře, aby jim dala druhou šanci.
Ta plážička si nás všechny získala a večer jsme na schůdcích terasy našli rybu zabalenou do řeckých novin, a protože měly čerstvé datum, tak jsme tu rybu upekli a snědli. Pak se do noci hrály karty, ale beze mě, já jsem si kreslila dům.
A ráno, když mě probudilo kokrhání, jsem ukázala náčrtek osobě, která ležela vedle mě a společně jsme probírali detaily (např. tu rohovou pracovnu, protože osoba tam preferovala ložnici) a během přesvědčování jsme zapomněli na čas a byli jsme přistiženi in flagranti. Ale maminka, zvyklá řešit nečekané situace, si rozhořčenou Cecílii a bledého Jožina vzala stranou a vysvětlila jim, že mám i uprostřed života právo na druhou šanci. A tak jsme bez snídaně nasedli do džípu a jeli ten kamenný dům zkolaudovat.

beletrie
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict