Katedrála - prubířský kámen aneb: Neplačte malověrní!

Český stát se proti rozsudku, kterým byly korunovační katedrála a půl přilehlého Hradu převedeny pod křídla katolické církve, správně odvolal a učinil to okamžitě. Sláva hurá! Neboť je to veliký a chvályhodný pokrok oproti roku 1994, kdy stát k odvolání proti témuž rozsudku přiměl až soustředěný tlak občanů.
V dalších letech se kauza vyvíjela dost nepřehledně, žalobce měnil taktiku z útočné na přešlapovací a handlovací, čímž zmátl obránce, kteří v tom viděli bezradnost a předčasně polevili ve své ostražitosti. Jaksi jsme měli za to, že církev už od svých úmyslů tichoučce upustila, jaksi jsme zapomněli, že její čas plyne jinak než náš, totiž nekonečně a kontinuálně. Že její unavení hráči jsou pravidelně střídáni a trenéři mají konzultanty a celá sborná má přímé napojení na ústředí. Zdlouhavost a nepříjemná drobivost hry časem přestala bavit i publikum (naše občany) a dokonce i naše novináře. Ale možná křivdím a třeba mi pozvánka na úterní veřejné soudní projednávání o naší katedrále v novinách unikla.
A tak jsem tentokrát na Ovocném trhu nebyla, když soudkyně zopakovala svůj udivující verdikt ze 14. 11. 1994. Nevím, jestli to četla stejným vyděšeným tónem a ze stejných taháků jako kdysi. Tehdy nás to semklo k aktivní a vynalézavé obraně (někteří pamatují) a stát nakonec, pár hodin před definitivním poklepáním kladívkem, přece jen zvedl ruku. V úterý 25. 10. 2005 proti stejně vedenému a zpracovanému gólu protestoval hned, a tak souboj neskončil „náhlou smrtí“, ale byl z divize postoupen do druhé ligy, čímž nechci odvolací Městský soud v Praze snižovat, pouze ozřejmuji laikům pavouka našeho soudnictví. Čtenář, který nezná ani kauzu, ani soudkyni a ani rozsudek, si totiž nepodjatě může myslet, že když si stejná osoba jedenáct let udržela stejný právní názor, pak je to osoba mimořádná a její verdikt bychom měli bez debat a s úctou přijmout. Jenže mezi mimořádnou osobou a právním řádem a znalostmi zákonů ještě nemusí být shoda. I proto existuje vícestupňové soudnictví. Paní samosoudkyně z Ovocného trhu tedy předá naši katedrálu odvolacímu Městskému soudu v Praze, kde už bude rozhodovat senát složený z předsedy a dalších dvou profesionálních soudců. Ať už tento senát rozsudek potvrdí, či zruší, „ublížená“ strana si jistě podá dovolání k Nejvyššímu soudu, čili hra o katedrálu postoupí do první ligy, kde tříčlenný senát věc rozhodne a uzavře.
Myslím, že toto všechno jsou nadějné vyhlídky a že skutečně není důvod propadat panice. Všem těm, kteří mi v úterý odpoledne šokovaně posílali esemesky a žádali, abych zase občansky zabojovala, touto cestou odpovídám: „NEBRECTE, MALOVERNI! HRA JE NA NASI STRANE. PREJME SOUDCUM TU SANCI, KTERÁ SE NEOPAKUJE! PAK UZ SNAD CIRKEV POZADA O ODLUKU SAMA.“

beletrie
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict