Rozhovor pro DOTEKY - časopis slovenské menšiny v ČR

(červen 2005)


Otázka:

Už dva roky působíte na Slovensku jako kulturní a tisková tajemnice českého velvyslanectví. Byla to pro Vás velká změna, stát se ze svobodné spisovatelky státní úřednicí?

Odpověď:

Změna to byla velká, ale naštěstí neproběhla ze dne na den. Než jsem nastoupila do Bratislavy, pracovala jsem rok na MZV na odboru kultury a krajanských vztahů, kde jsem získala přehled o chodu ministerstva. Předtím jsem působila v několika občanských spolcích a taky v Radě Českého rozhlasu, takže jsem uměla pracovat v týmu. To, že jsem spisovatelka, se taky ukázalo být přínosem, jednak pro mě není problém formulovat myšlenku, ale hlavně mě baví vymýšlet kulturní akce, naplánovat je a pak je uskutečnit. Na Slovensku je hodně českých firem, takže nemám potíže ani s finančním zajištěním těchto „podujatí.“ Taky je tu hodně českých krajanů, kteří tvoří velkou část našeho publika. Na zájem Slováků si ale taky nemůžeme stěžovat, například nedávno, když jsme pozvali docenta Jaroslava Opata, aby přednášel o T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi, přišly si jej vyslechnout desítky slovenských historiků a politologů. Velký zájem vzbudila i přednáška profesora Františka Janoucha o Nobelově ceně za literaturu pro Jaroslava Seiferta. Slovenská obec totiž stále považuje tyto slavné Čechoslováky za své lidi. Největší návštěvnost asi byla, když tu loni na podzim měla debatu Petra Procházková na téma „Ženy ve válečných konfliktech,“ což bylo zaměřené hlavně na Čečensko a Afganistan.


Otázka:

A jaké místo v aktivitách Českého velvyslanectví v Bratislavě patří literatuře?


Odpověď:

Díky srozumitelnosti češtiny organizuji literární večery velmi často. Už tu četl Ivan Binar, Eda Kriseová, Iva Pekárková, Květa Legátová, kterou jsem přivezla z Brna a večer ji zase odvezla zpátky k jejím devíti kočkám a na kterou se přijeli podívat i studenti z Českého gymnázia ve Vídni. Vystupoval tu také Milan Uhde, který nám autorsky přečetl svou novou divadelní hru „Zázrak v černém domě,“ ve vzpomínkovém večeru věnovaném někdejšímu „bytovému divadlu“ u nás účinkovala také paní Vlasta Chramotová se svým manželem kameramanem Stanislavem Milotou. Kromě čtení jsem ale zavedla i dva druhy literárních soutěží. Jedna se jmenuje „Mezinárodní závody v recitaci nazpaměť.“ První ročník byl loni, druhý bude letos v září. Pravidla těchto závodů jsou velmi přísná: účastníci nesmí být autory básní, s kterými soutěží a všechny básně musí být předneseny celé a bez nahlížení do taháků. Loni se o první místo dělil Ludvík Vaculík (za Brumov) a Jan Novotný (za Brno). Na druhém místě byl Karel Švec (za Prahu) a na třetím Soňa Čechová (za Mosty). Závody měly osmnáct kol, ale s přestávkami, v kterých recitovali návštěvníci. A pak je tu autorská „Soutěž o nejzábavnější vánoční povídku,“ v které loni zvítězil Oleg Cvik (z Bratislavy), jako druhá se umístila Jana Bečvářová (z Českých Budějovic) a třetí byla slovenská studentka z Prešova. S tou jsme měli trošku problém, protože teprve ve finále se ukázalo, že je jí čtrnáct a půl, přičemž spodní věková hranice byla patnáct let. A tak jsem dala hlasovat a publikum jednoznačně rozhodlo, že Klára si svou medaili (zlaté prasátko) zaslouží. V porotě jsem byla samozřejmě já, pak Olga Feldeková a z Prahy přijela Iva Pekárková. Muže jsme do poroty nepřizvaly a letos to bude stejné, aby se v hodnocení povídek předešlo sentimentálnímu přístupu, k němuž vánoční tématika muže svádí. To už trochu žertuji, ale hlavním (a přitom nenápadným) smyslem těchto soutěží je osvěžit si srozumitelnost toho druhého jazyka.

Otázka:

Na to jsem se právě chtěla zeptat. Je ještě pořád čeština pro Slováky bezbariérová?

Odpověď:

Kdybych měla odpovědět jedním slovem, řekla bych: ano. Je to způsobeno dosažitelností českých sdělovacích prostředků, jak televize, rozhlasu, tak i tištěných periodik. A samozřejmě všude na Slovensku se prodávají české knihy, některá knihkupectví jsou na ně dokonce zaměřená. Kdybych měla odpovědět detailněji, pak se zdá, že pro malé děti na Slovensku už jsou některé české výrazy trochu oříškem. Dokonce jsem udělala takový zjišťovací test, který ale ještě neskončil. Napsala jsem knížku moderních uspávanek pro pětileté až osmileté děti, čili jsou to texty určené k předčítání a s těmi jezdím do slovenských škol a čtu. Na začátku vždycky děti upozorním, aby zvedly ruku, když některému slovu nebudou rozumět. A pokaždé se najde pár slov, která si musíme vysvětlit. O vánocích ta knížka vyjde v česko slovenské verzi a chtěla bych, aby se prodávala i v Čechách, protože vím, že tam je situace horší a v některých rodinách se malé děti ke slovenštině nedostanou. Což je velká škoda, protože slovenština má mnohé půvaby, v některých případech má i trefnější vyjádření, není tak abstraktní, ale to by bylo na celou přednášku, někdy o tom možná napíšu aspoň fejeton. Ale mnohé čechismy ve slovenštině už zdomácněly. Například „kočka,“ ve smyslu pěkná žena. Oni jinak říkají mačka, ale v tomto případě zásadně „kočka.“

Otázka:

Váš syn Jožin, který je v Bratislavě s Vámi, chodí, jak jsem si někde přečetla, do slovenské školy. Předtím, když s Vámi byl rok v Bamberku, kde jste získala tvůrčí stipendium, chodil zase do německé školy. Jak toto střídání jazyků a kultur zvládá?

Odpověď:

V Bamberku jsem si myslela, že ho němčina moc „nepoznamenala,“ bylo mu jedenáct, ta škola byla pro děti přistěhovalců, takže se hodně věnovali ručním pracím, exkurzím, tělocviku, hudební výchově, večer jsem se s ním učila z českých učebnic, aby pak v Praze nemusel opakovat ročník. Kromě základů mluvené němčiny se ale v Bamberku naučil jiné věci, jako třeba obstát v partě, tolerovat menší a slabší, což je pro život naprosto podstatné. Když v Bratislavě začal chodit do prvního ročníku gymnázia, měl kromě jazyka stejné startovní podmínky s ostatními spolužáky, protože všichni v té třídě byli noví, takže psychické problémy neměl a s jazykem se brzy sžil, dnes už píše slovensky. Sice s chybami, ale to mu moudří profesoři tolerují. Připadá mi, že slovenští středoškolští profesoři mají ke svým studentům osobnější vztah, že je berou spíš jako osobnosti, než jako klienty. Jenže po dvou letech na bratislavském gymnáziu Jožinovi začíná vadit, že by neměl maturitu z rodného jazyka. Kdyby byl technicky zaměřený, tak by ani toto nebyl problém, ale on je spíš po mně (a po svém otci), a tak tíhne k humanitním předmětům. A hlásit se pak na FF –UK a neumět dokonale češtinu a českou historii a literaturu, by bylo absurdní. A tak po prázdninách přejde buď na některé pražské gymnázium, nebo spíš na České gymnázium ve Vídni, abychom k sobě měli blíž. Němčinu samozřejmě dělá taky, kromě angličtiny. V prosinci mu bude osmnáct, tak tu pupeční šňůru už asi přetneme. Dnes jsou děti vyzrálejší a nebojácnější, než jsme byli my v jejich věku. Život má jiná pravidla, je nutné to akceptovat, ale s citem. Moje tři děti vlastně neměly moc pohodlné dětství, byla jsem svobodná matka, navíc disidentka, ale naše rodinné hnízdo pulzovalo tepem lásky. Pořád pro nás platí: Jeden za všechny, všichni za jednoho!

Otázka:

Z vašich projevů, které se mi sporadicky dostanou do ruky, je zřejmé že jste si Slovensko oblíbila. Čím si Vás tato zem získala?

Odpověď:

Slovensko je moje stará láska, a ta nerezaví. V dětství jsme sem jezdili s rodiči na zimní prázdniny do Tatranské Lomnice. Později se školou, taky na lyžování. V Bratislavě jsem byla poprvé asi v roce 1974 s kamarádkou, které jsem pomáhala sbírat materiál pro její diplomovou práci o Josefu Vrabcovi. Samozřejmě jsme při tom stihly prozkoumat i bratislavské vinárny. Pak jsem sem jezdila na disidentské schůzky, které se většinou konaly u Mira Kusého. Velmi jsem milovala Dominika Tatarku, psali jsme si veršované dopisy, natočila jsem s ním dlouhý rozhovor pro samizdatový časopis. Přátelila jsem se i s dalšími slovenskými autory, například s Hanou Ponickou. Dá se říct, že nejdřív mě okouzlila krajina (překlad doslovný), pak jednotliví lidé. Rozdělení republiky jsem prožívala úkorně, dokonce jsem se účastnila poslední demonstrace VPN, ale už se to „zachránit“ nedalo. Z dnešního pohledu je zřejmé, že takzvaný čechoslovakismus asi vymře s mou generací. Ale i kdyby, byla to etapa velmi přínosná pro oba národy a obě kultury a pocit vzájemnosti trvá dál, to už není jen generační záležitost. Prorocky si troufám předpovědět, že stejně jako Masarykova ČSR je politology a historiky uznávána jako příkladný ostrov tehdejší demokracie, bude za pár let i noblesní a nenásilný způsob rozdělení ČSFR vysoce hodnocen a dáván za vzor. I když pro mnohé lidi, kteří to prožívali, to bylo bolestné a tu noblesu v tom přes své slzy neviděli.


nahoru

beletrie
zajimavosti
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict