Děkovačka pro hrobníka

Protože Shakespeare byl na režijní poznámky skoupý, lze se jen dohadovat, zda výstup s hrobníky mínil ve dne, nebo po setmění. To, že scéna vrcholí dramatickým pohřbem Ofélie, není pro určení času vodítkem. Tenkrát se možná běžně pohřbívalo až za tmy, zvlášť na tom hřbitůvku pod Elsinorem, a zvlášť když šlo o utonulou. Hrobníci a pak i kněz vedou reci o tom, že tahle nebožka by správně mela ležet v neposvěcené půdě, jenže někdo to nedovolil. Kdo? Určitě královna! Tu přece musel už dívčin útek do šílenství přitahovat. A co teprve ta smrt!
"Tak dobře," ustoupil kněz, "ale bude to za tmy!" - a poslal někoho k hrobníkům, aby v rychlosti připravili to místo.

I v našem dávném rodinném dramatu se výstup s hrobníkem odehrával až po setmění. Od rána jsme sice to místo hledali, ale vypadalo to, že Praha už žádné nové mrtvé nepřijímá. Až na Olšanech nám kdosi šeptem prozradil, že náš zesnulý je pro Elsinor tabu. "Tak si ho pohrbíme na Moravě!" rozhodla maminka. ,,Stejně to tady nenáviděl!" dodala nespravedlivě ve svém spravedlivém hněvu. Ale přítel mrtvého i nás živých správně namítl, že tam bychom tátu měli moc z ruky. ,,Zkusíme teda znovu ten Motol," vzdychla maminka. "Ted večer tam třeba bude někdo...normální." Pustila stěrače, aby pres slzy viděla na cestu.

Sjížděli jsme táhlou serpentínou, když náhle v jednom ohybu zabrzdila. ,,Vidíte to, támhle ,vlevo?" Zdálky to působilo jako rozžatý vánoční stromek, ovšem naležato. A zblízka
to byl hřbitůvek. Maličký, vesnický, útulný, s kapličkou a s domkem pro hrobníka.

Muž sedící pod nízko spuštěnou lampou odložil příbor a vyrušeně vzhlédl k oknu. Pak vstal, vtáhl si kostkovanou košili pod pásek, hvízdl na psa a odemkl nám dveře. Jako bych tu chvíli už kdysi zažila, nejspíš to ale byla jen pocitová vzpomínka z četby. Už antika je plná podobných situací. Zákaz pohřbívání se rychle ujal i ve středověku: církev trestala nemilosrdně, zavržením "špatného" mrtvého, však často ztratila i "dobré" živé. Novodobí karatelé si ke svým vědeckotechnickým taktikám dohlížení přibrali i staré osvědčené praktiky ponížení. Muž
v kostkované košili byl ale mimo jejich hru, na jeho periferní hřbitůvek zapomněli.

"Jak to, že marně jezdíte po celým městě?" užasle vrtěl hlavou, za zády mu stydla večeře. Naše unavené mlčení ho znepokojovalo, i pes vycítil napětí, nervózně vrčel. "Počkejte, a na co on vám vlastně umřel?" přešlápl, hrobník. Jako by ve tmě za námi náhle vypučel morový sloup. Tátův přítel mlčky vytáhl ze saka ten úřední blanket. Muž v kostkované košili účastně sykl nad diagnózou i nad mládím klienta, pak se mu písmenka jména složila v kód, ten pronikl tunely očí do mozku a hrobník pochopil. ,,Tak to je mi skutečně líto, paní," stiskl mamince ruku. ,,Můj hřbitov je ale opravdu plnej," vrátil nám papír. Pak zamyšleně sáhl na věšák pro bundu. ,,Mám tu jen jeden hrob. Pro sebe." Hmátl do kapsy pro baterku a hvízdl na psa. ,,Ukážu vám to místo, je pěkný, pod stromem. Okolo samý slušný lidi. To víte, když se jmenuju Výborný, nevyberu si špatně, co?"

Lampa nad talířem zůstala svítit, když zamkl dveře domku a odvedl nás, zkřehlé nadějí, k bráně hřbitova. Kráčeli jsme po mírně stoupající cestičce, poslední v radě šel pes. ,,Ve dne sem nesmí, ale v noci, komu by to vadilo, co?" ,,Nám ne," ujistila maminka pana Výborného. „Táta měl psy rád," dodala sestra. ,,Nejradši měl koně," vzpomněla jsem si. ,,Mohli bychom mu dát zahrát něco o koních."

,,Tak tady to mám," zastavil se hrobník. ,,Moc pěkný, co? Je tu soukromí, dobrej výhled, slušný sousedi. Lepší parcelu by si Mistr ani nemohl vybrat. Tak chcete to?" ,,Ano! Moc rádi," vyhrkla maminka. ,,Ale co vy potom?" znejistěla. „Já už si nějak poradím, paní. Pro hrobníka se vždycky místecko najde, ne? Aspoň nějaká výhoda v tom smutným řemesle, co?" Rozkýval baterku, jako by to byl zvon. ,,Psaní taky není moc veselý řemeslo," vzdychl tátův přítel. ,,Aspoň ne v téhle zemi." ,,A když prší," vstoupila do nekrologu sestra, ,,nestojí tu ta voda dlouho?" ,,Co? V týhle zemi?" užasl hrobník a upřel oko baterky na tmavou hlínu. ,,To přece není žádnej jíl, slečno. Sáhněte si!"

Lampa se zhoupla v průvanu, když jsme obestoupili stůl. Hrobník odsunul večeři a rozložil služební knihu. Do poslední prázdné kolonky si zapsal tátovo jméno.

Lampa svítila dál, když po našem odjezdu vystoupili ze tmy tri muži a odhrkali své služební role. Hrobník je vyslechl, pak podruhé otevřel svou knihu. „Heleďte, co je psáno, to je dáno. Každý řemeslo má svý zákony, co? Tady se nic škrtat nebude." Zastrčil si kostkovanou košili pod pásek a hvízdl na psa.

Tak nám pan Výborný před jednadvaceti lety daroval a uhájil hrob. Kde našel ten svůj náhradní, bohužel nevím. Ale věřím, že je to taky pěkné místo s dobrým výhledem a se slušnými lidmi všude kolem.


nahoru

beletrie
zajímavosti
publicistika
scénáře
biografie
galerie



© 2005








Valid XHTML 1.0 Strict